Podruhé těhotná I.

A čím se tedy toto těhotenství liší od prvního? Především tím, že máme doma 19-ti měsíční Verunku, se kterou jsem na mateřské. Ne, že bych se flákala - vedu účetnictví manželových firem, včetně obíhání úřadů. A tady mi těhotenství značně narušilo harmonogram práce - přes den papíry nevyndávám, Verunka je totiž malý byrokrat, všechny doklady by nejradši sama podepisovala, aspoň pětkrát orazítkovala a zakládala do šanonů - bohužel odmítá při tom respektovat můj zavedený systém. No a přes noc, kdy jsem je dřív dělávala, se k nim už nedostanu, protože jsem strááášně zmožená úúúnavou a spím jak dřevo...

Ale od začátku. V obou případech jsme si řekli: „Tak, je čas začít pracovat na dítěti.“ - a pokaždé se nám zadařilo na první pokus. Manžel to bere naprosto samozřejmě, však jsme přeci oba zdraví, nekouříme, nedrogujeme, pijeme s mírou a cvičíme. Já ovšem vím, jak obtížné někdy bývá počít, takže mi náš úspěch vrtá hlavou. No a našla několik shodných okamžiků. Za prvé - pokaždé jsem nakoupila v akci větší množství dámských hygienických potřeb, které mi teď budou doma překážet. A za druhé - poprvé jsem otěhotněla v okamžiku, kdy jsem si pořídila permanentku do ne zrovna nejlevnější posilovny a předplatila si (opět ne zrovna nejlevnějšího) trenéra. Nevybrala jsem si ani čtvrtinu zaplaceného, neměla jsem v sobě sílu dělat cokoli navíc. A podruhé jsem otěhotněla ve chvíli, kdy jsem v našem 1+1 v kuchyni zrušila kus kanceláře, aby se nám do místnosti vešla nová (a jak jinak - ne zrovna nejlevnější) posilovací věž. Nechci se chlubit, ale povedlo se mi ji do kuchyně umístit, a přitom jsem zachovala jídelní kout, koutek na hraní a přístup k šatním skříním je omezen opravdu jenom minimálně! A ani tu věž nemusíme rozebírat pokaždé, když si manžel bude chtít sklopit velké kolejiště a pohrát si s mašinkami, stačí jenom odšoupnout jídelní a pracovní stůl... Ale kdo by si myslel, že mám sílu na věži cvičit, ten by se mýlil. Sedátko od věže v postatě pouze pohodlně doplňuje televizní koutek, což je v současnosti tak jediné její využití... Takže - chcete bez problémů otěhotnět? Pořiďte si plnou skříň tampónů a vložek a zaplaťte si nějaký drahý sportovní kurz. Nemusí se nutně jednat o posilovnu, stejně dobré (a možná i lepší) by mohlo být i potápění či třeba seskoky padákem...

Poprvé jsem o svém těhotenství věděla asi týden po vynechání měsíčků, když jsem si provedla test. To, že kudy chodím tudy spím a když zrovna nespím, tak sním na co přijdu, mi nijak podezřelé nepřipadalo. Však jsem začala chodit do posilovny a tudíž ze sebe vydávám víc energie, že :o) Oproti tomu po druhé jsem o svém těhotenství věděla tři dny před jejich vynecháním, ačkoli jsem tou dobou už za sebou měla dva testy negativní. Jenomže mi bylo děsně... no, těhotně. Únava, žravost, zvracení, plynatost, krvácení z dásní, bolesti bederní páteře... Naštěstí všechny obtíže během pěti dnů vymizely a já se cítila neskutečně fajn, skoro jsem o svém těhotenství (teď už testem potvrzeném) začala pochybovat. Zůstala mi jenom lehká únava, kterou není problém přes den překonat. A já se radovala, jak mi druhé těhotenství začíná perfektně pohodově, že je o hodně lepší než to minulé, kdy se mi zvedal žaludek pokaždé, když jsem víc čtvrt hodiny nedala nic do pusy. Jak se ovšem ukazuje, radovala jsem se předčasně. Od včerejšího večera (od začátku osmého týdne) mám žaludek jak na vodě a onu místnůstku jsem za určitým cílem navštívila už aspoň patnáctkrát. A to, prosím, dneska máme pouze brzké odpoledne.

Lehká únava se projevuje především mou nechutí vstávat. Ale nevadí, Verunka vstává hned po ránu s tátou, takže kolem osmé (to už manžel bývá dávno pryč), když usoudí, že je nejvyšší čas vyskočit z postele, mi začne otevírat oči (moc dobře jí je jasné, že je sama otevřená neudržím), z mně neznámých skrýší nebo snad z ranních zásob od tatínka odebírá sušenky a piškoty, které mi cpe do pusy (než vstanu, musím nabrat přece síly), nalije do mne trochu pití (na spláchnutí té nechutné sladké suchosti), a pokud ani to mne neprobere, donese si ke mně knížku a začne mi předčítat. Ale ještě předtím mi do postele přihodí nočníček, asi pro jistotu. Oproti prvnímu těhotenství se jedná o báječné vylepšení, tehdy mě budil budík a musím říct, že zdaleka ne vždycky se mu to povedlo. A řekněte sami - co je větší romantika? Snídaně do postele nebo řev budíku?

Jinak stejně jako poprvé jsem děsná cíťa, přestala jsem sledovat televizní noviny a kupovat denní tisk, to abych nad zprávami pořád nebrečela. Zato jsem se vrátila ke knížkám svého dětství, které si ve volných čtu. Pravda, takové zranění Old Shatterhanda, umístění Jany do dětského domova nebo nespravedlivé vyloučení Červenáčka z klubu Rychlých šípů také dokáže spustit docela slušný příval slz, ale pořád lepší, než „hodila novorozence do popelnice“ či „zabil tchyni sekáčkem na maso“.

A ještě něco - taktéž stejně jako poprvé mám pořád chuť... na... no, přeci na... zkrátka, na čokoládu rozhodně ne ;o)