Podruhé těhotná - Porod

Co je tedy na vrchlabské porodnici tak zvláštního, že se do ní sjíždí rodičky prakticky z celé republiky? Těžko říct. Kdybych tam rodila své první mimčo, řekla bych, že absolutně nic. Můj pobyt v ní probíhal přesně tak, jak jsem od pobytu v porodnici očekávala. Protože jsem však už jedno dítě porodila v "klasické porodnici", mám pocit, že zvláštní je na té vrchlabské naprosto všechno. Přístup k ženám i jejich partnerům, kteří nejsou bráni jenom jako "příjemci zdravotní péče", ale jako hlavní aktéři porodu. Přístup k porodu, který není pojímán jako jedno velké potenciální nebezpečí, ale jako přirozený děj. Přístup k miminku, které není "něco", co je nutné za světla reflektorů zachránit z matky, poté několik hodin izolovat a v následujících dnech ikskrát za den převažovat (a tím i vytrhávat ze spánku), ale i u tak malého drobečka jsou respektovány jeho citové potřeby. A k tomu všemu mě navíc ještě okouzlila příjemná atmosféra malého oddělení... Ale teď pěkně popořadě.

Na myšlenku rodit ve Vrchlabí mě vlastně přivedla jedna mamina z Rodiny (Lído, dík :o) ), která mi vylíčila krásy předporodní dovolené v Krkonoších. Do té doby jsem považovala za samozřejmé, že budu doma, a až mi začne porod, tak prostě přejedu z Prahy do Vrchlabí - a přesně takhle bych si svůj porod nepředstavovala, proto jsem ho už předem zamítla. Ne snad, že bych měla strach, že porodím cestou v autě, ale dost dobře jsem si pamatovala, jak jsem poprvé přejížděla pouhých deset minut a během té doby jsem na manžela stihla třikrát zařvat, ať proboha kouká zastavit, protože v sedě prostě není možné kontrakce přežít. Navíc jsem přesvědčena, že po českých (vlastně jakýchkoli) silnicích není bezpečné jezdit rychleji jak 60 km/hod, což též během jízdy dávám náležitě najevo, takže přejíždět větší vzdálenosti během porodu by bylo o nervy jak manželovy, tak mé. Ale ta dovolená... ta mě nadchla. S miminkem si ji člověk už moc neužije...

Týden před termínem (ultrazvukovým) jsem pobalila věci do porodnice a na (pro jistotu) dvoutýdenní pobyt na horách pro celou rodinku a vyrazili jsme do Krkonoš. Byla to opravdu paráda. Verunka byla nadšená ze sněhu a já, která se doma víceméně jenom unaveně ploužila a každý krok navíc považovala za velkou křivdu, jsem na čerstvém horském vzduchu zázračně ožila. Ne, že bych zvládla zúčastnit se úplne všech procházek, které manžel s Verunkou podnikali - ale poloviny určitě :o) A konečně spokojený byl i manžel. Asi před rokem jsme totiž kousek od Vrchlabí koupili barák, teda spíš zříceninu, a teď už konečně máme nějaké peníze na úplne nejnutnější opravy - takže během předporodního týdne měl manžel naplánovaná tři jednání na místních úradech a stavebních firmách...

Po týdnu konečně nastal den (či spíše noc) D. Kolem jedné mě vzbudila Verunka a já pak už ne a ne zabrat - až mi ve dvě v noci začaly stahy. Nebyly silné (pravidelné ano), chtěla jsem se ještě dospat, ale vzrušení mi to nedovolilo. Tak jsem si aspoň vzbudila manžela, abych úplne celou noc netrávila tak sama... a aby nám ten šestitýdenní půst na obzoru nepřipadal tak dlouhý... ;o) Ve čtyři jsem to už v posteli prostě nevydržela, takže jsem si odtáhla velký míč do vedlejší místnosti, vařila si litry horkého přeslazeného čaje, pohupsávala na balonu a luštila křížovky. V pět jsem měla stahy zhruba po třech minutách... V osm jsem si došla na snídani... Teda, ne že bych vydržela společensky sedět v jídelně, jenom jsem popadla svůj talíř a snídani si s chutí snědla mezi kontrakcemi na pokoji. A ještě jsem si namazala chleba do porodnice, kdyby mě v ní náhodou chtěli trápit hlady :o)... Ve dvanáct jsem si k obědu rozbalila čokoládu a jeli jsme do nemocnice. Kdyby v pensionu nebyly sprchové kouty tak miniaturní, asi bych ani nikam nejela. Jenže takhle jsem měla problémy poskládat se pod proud vody (sprcha byla napevno zabudovaná ve stěně) a že bych bolesti mohla vydržet bez vody mi připadalo jako dost odvážná myšlenka. Proto hurá za pohodlím nemocniční sprchy :o)) Mimochodem, při prvním porodu mi voda úlevu nijak nepřinášela.

Teď mi nedá nevzpomenout porod Verunky. V podstatě cokoli jsem řekla, bylo předem zpochybněno a následně co nejvědečtěji prozkoumáno, případně rovnou odmítnuto coby nesmyslné. Konečně, o svých pocitech z porodu jsem už psala v jednom z prvních dílů deníčku. Ve Vrchlabí bylo všechno jinak.

Ujala se mě porodní asistentka Konvalinová. V sedě mi natočila vstupní monitor, během kterého jsme sepsaly všechny potřebné údaje. Nejdřív se však ujistila, jak se cítím, jestli by náhodou neměla nejdřív zkontrolovat otevření... Ester (taky z Rodiny) ve Vrchlabí porodila jen pár dní přede mnou a vyprávěla, jak ji asistentka místo papírování rovnou nahnala do vany, aby si té vody taky trochu užila, když už za ní jela tolik kilometrů, a že tu vanu stihly napustit jen tak tak :o) Nicméně já věděla, že se mnou to rozhodně tak horké není, takže jsem se vnitřního vyšetření dočkala po všech formalitách, krátce před jednou hodinou. Výsledek byl pro mne mírně šokující: prakticky po jedenácti hodinách pravidelných kontrakcí jsem byla otevřená zhruba tak na 3 cm... Pro porovnání: poprvé to za stejnou dobu bylo 7 cm... :o(

Verunka s manželem mezitím byli hned tu, hned tam, pak zas onde... a Verunčin nadšený vejskot z chodby mi šííílene lezl na nervy. Ne, že bych po dětech chtěla, aby se chovaly jako malí dospělí, to ne. Jenže pokud vím, že se Verča dokáže zabavit klidnou hrou, tak mi dost vadí, když jí manžel nechá na veřejnosti dělat virvál. Poslala jsem je na procházku - však oba máme mobily a až se bude něco dít, můžeme se spojit... Asistentka mé rozhodnutí přivítala. Jak říkala: jí děcko pobíhající po chodbách nevadí, ale vadí mně a to mému porodu rozhodně neprospívá.

Možná teď někoho z vás napadlo - chudák ženská, místo aby jí byl manžel oporou v těch těžkých chvílích, tak hlídal děcko a ona musela být sama... Aspoň já sama bych si to po zkušenostech s prvním porodem myslela. Ale jak se říká - každý porod je jiný a u mne to platilo. Poprvé by první doba pro mne byla bez manžela hóóódně těžká. Měla jsem dost protivné bolesti v zádech, no asi jako kdyby se vám někdo pokoušel vyrvat ledviny z těla. Jedinou pomocí bylo vyvarovat se jakéhokoli pohybu (ano, i ono oblíbené pohupování na míči mi vyvolávalo nesnesitelnou bolest), sesunout se do kleku a vyvinout na bolestivá místa protitlak, takže to byla perfektní příležitost pro manžela, jak mi pomoci :o) Nemluvě teda o příjemném pocitu, který jsem měla z jeho přítomnosti.

A teď? Přesně naopak. Bolesti v zádech jsem měla, ale tak nějak jiné. Ztuhnout v nehybné pozici byl otřes, ale pohyb - žúžo :o) Mohla jsem se přemístit na útulný porodní pokojík - dvojlůžko, žebřiny, velké míče, porodní vana, příšeří, aromalampy... Já však nejsem troškař a zabrala jsem hned tři místnosti - sprchu, do které jsem si přenesla míč; druhý míč jsem měla na svém pokoji a tam jsem se uchylovala, když už mě to pod sprchou nudilo; porodní pokoj, kam jsem si chodila "zatančit" (na to byl můj pokoj příliš malý). Hopsání na míči, chůze, tanec... A starostlivý manžel, který se za mnou neustále táhne, by mě spíš znervózňoval než uklidňoval. Zvláštní, že kdybych ho nemusela poslat pryč, tak bych si to asi ani neuvědomila...

Po celou dobu jsem byla pod kontrolou porodní asistentky. Chodila za mnou tak po čtvrt hodině (odhadem, nesledovala jsem hodinky), pokaždé zkontrolovala miminku srdíčko (ani jsem kvůli tomu nemusela z balonu, jenom přiložila sondu přístroje k bříšku a během několika vteřin znala výsledek), poptala se, jak se cítím, když bylo třeba, tak poradila... Přinesla mi konvici s čajem... Dovolila jíst :o)))... A já se cítila fajn a bolesti mi připadaly nicotné proti tomu, že s každou kontrakcí jsem blíž a blíž k miminku...

Teda, upřímně - navzdory pozitivnímu naladění jsem toho po zhruba dvaapůl hodině měla plné kecky a na balonu pod sprchou mě napadlo, jestli ono nebylo lepší rodit někde s epidurálem, protože TAKOVÉHLE bolesti přeci nemůžu ještě několik dalších hodin vydržet... Tak jsem se rozhodla, že si dojdu k asistentce pro povzbuzení - nechám se vyšetřit, jakpak nám porod postoupil. Sebemenší pokrok by mě potěšil, doufala jsem tak v 5 cm... a výsledek mě opět šokoval. Skoro osm a navíc vak blan hodně vyklenoval, takže ho stačí "píchnout" a budu rodit :o) A protože manžel už byl zpátky na oddělení a Verunka už zase řádila na chodbě, tak jsem na to kejvla.

Přišly tři dost ošklivé stahy - ne, že by byly nějak silnější než ty předchozí, to ne. Jenom už na porodním pokoji bylo na můj vkus trochu moc živo - manžel, asistentka, lékařka... no a já se nedokázala uvolnit. Vždycky jsem skončila ve stoje opřená o vanu a ne a ne a nedokázala jsem vrtět pánví, i když jsem věděla, jak moc to pomáhá. Ostatně, to nebylo nic nového, stejný problém jsem měla od počátku porodu. Jenže abych si dokázala před tolika lidmi pomoci tancem... na to nemám dost odvahy :o(

A taky jsem zrovna řešila dost zásadní problém - jak porodit. Nejradši bych rodila ve stoje, jenže jsem z toho zároveň měla obavy. Pokud nemám dost sebeovládání, abych v této poloze dokázala hejbnout zadkem, jak bych v ní tedy ze sebe mohla dostat mimčo? Asistentka zatím chystala prostor k porodu tak, aby byla připravená, až si vyberu. Přichystala i porodní stoličku s opěrkami - a to mi připadlo jako geniální nápad. Byla dostatečně pohodlná a navíc mi za zády stál manžel (ano, teď už jsem ho zase potřebovala :o) ), který mi dodával pocit jistoty. Možná to zní blbě, ale při tlačení jsem z něj vysávala sílu a mimo kontrakce jsem relaxovala na jeho hrudi :o) Netuším, jak dlouho jsem děťátko vytlačovala, snad patnáct-dvacet minut, docela dlouho. Teda, v porovnání s porodem Verunky - ta byla venku zcela bezbolestně (to se teď rozhodně říct nedalo) během pěti minut, na tři tlačící stahy (z toho během jednoho mě lékař vyšetřoval...). Přesto kdybych si i příště mohla vybrat mezi rychlým a bezbolestným porodem na lůžku a delším a bolestivým porodem v manželově náručí, bez váhání volím tu druhou možnost. Nějak dokážu rychleji zapomenout na bolest než na "chlad" porodního lůžka.

Aniž bych si musela říkat, tak jsem hned dostala naší holčičku do rukou - ale jenom na chvilku. Byla jsem docela chudokrevná, už v poradně mě lékařka upozorňovala, že možná bude nutná transfuze, takže teď jsem se musela přemístit na porodní sál, kde jsem porodila placentu a lékařce se tak lépe hlídalo krvácení. Bylo minimální :o)))

Teď už jsme se konečně rozhodli, jak se naše dcerka bude jmenovat - manžel chtěl Sněženku (fakt má známou, která se tak jmenuje), ale pod tím jménem si já představím křehkou blondýnku. A naše holčička je černovlasý cvalík, tak jakápak Sněženka... I manžel uznal, že našemu miminku prostě sluší jméno Lada :o) Mezitím, co jsem čekala na porod placenty, sestra Ladu ošetřovala a oblékala. Vedle mne, takže jsem ji měla stále na očích, Verunka už si svoji sestřičku taky byla prohlédnout (dokud jsme s manželem byli na porodním pokoji, postaraly se o ní sestry - díky jim za to :o) ) a když už jsem Ladu konečně mohla znova dostat do rukou, tak manžel zneužil výhody pohyblivého a byl rychlejší...

Jinak mě čekala další dvě velká překvapení. První mi přichystala dětská sestra - Lada vážila tři kila sedmdesát. Jistě, podle UZ vyšetření jsem věděla, že zhruba tolik by měla vážit, protože ale Verunka měla těsně pod tři kila, tak jsem to od svého gynekologa brala jako dobrý vtip... no, nevěřila jsem mu, říkala jsem si "kilo sem, kilo tam, kdoví jak měřil"... Jenom jsem si povzdechla: "No nazdar, doufám, že až budu rodit našeho kluka, nebude mít už přes čtyři..." a pak už jsem obrátila pozornost ke svým rozbolavělým rodidlům. Takže to druhé překvapení přišlo od lékařky: "tam dole" jsem naprosto v pořádku, není potřeba použít jediný steh! Vzhledem k bolesti jsem to fakt nečekala. Mimochodem, ta bolest ustoupila po prvním osprchování. A mezitím co v Krči jsem byla nenastřižená výjimka a při každé vizitě jsem musela hlásit (stále té samé doktorce :o( ) "nemám šití, nemám šití", ve Vrchlabí se jednalo o něco naprosto normálního. V jeden den jsme procházely školením o kojení a šestinedelí tři maminy (dvě prvorodičky a já) a šitá jsme nebyla ani jedna :o)

Po porodu placenty jsem se přemístila na svůj pokoj. Měla jsem štestí, že byl volný nadstandard, takže manžel s Verunkou nikomu nepřekáželi a mohli jsme si všichni (ano, i Verunka byla miminkem unešená) vychutnávat naše společné první chvíle. Až teď mi pořádně došlo, co mi vlastně asistentka Konvalinová při příjmu říkala - to o prospívání porodu. Dokud jsme byli v pensionu, tak jsem sice měla (podle mého názoru) luxus, ale stejně jsem pořád myslela na Verunku, hlídala ji, až se probudí, aby zbytečně nevzbudila manžela, oblíkala, dle možností si s ní hrála, aby až do snídaně vydržela v klidu... Po snídani jsme spolu skoukli Teletubbies, mezitím se najedl i manžel a vzal si ji do jiné části pensionu, kde si hráli. A teprve tehdy jsem se doopravdy uvolnila - věděla jsem, že Verunka je spokojená a já mám zároveň manžela v dosahu. A tou dobou jsem taky pocítila jakýsi pokrok v porodu. Převozem do nemocnice sice kontrakce přestaly mít svou sílu, nicméně za tu dobu, co jsem byla na oddělení sama a v absolutní pohodě, se všechno napravilo a porod postoupil přímo úžasne... Mám dvě kamarádky, které o svém druhém porodu mluví jako o delším a těžším, než byl první. V obou případech se jedná o "zodpovědné maminy", které před odjezdem do porodnice ještě musely pro dítě do školky, nakoupit, uvařit, vyžehlit... Vlastně to je další důvod, proč jsem ráda, že jsme rodili v Krkonoších - být doma, taky mám práce nad hlavu a rodila bych snad ještě teď :o)

Z nemocnice jsem původně chtěla odejít co nejdřív. Prvně jsem o svém úmyslu zapochybovala, když jsem viděla výsledky krevního obrazu z třetího trimestru. Nicméně naděje umírá poslední, tak jsem si v Praze radši všechno domluvila. Nakonec jsem neodešla - doktorka považovala za vhodné testy zopakovat a mně se nechtělo s novorozencem (a v horším případě i s Verunkou) přejíždět přes půlku Prahy, ve smogu, zimě a chřipkách, kvůli jednomu píchnutí... Pediatra mám u baráku, porodní asistentka by za mnou chodila domů, ale za svými náběry bych musela cestovat... Nicméně co mě v rozhodnutí zůstat ovlivnilo nejvíc, byla Verunka. Její nadšení ze sněhu bylo naprosto úžasné a mně bylo líto jí z hor tahat do Prahy dřív, než je nutné.

Takže jsem zůstala - a nelitovala jsem. Pobyt na vrchlabském šestinedelí byl o něčem jiném, než na šestinedelí krčském. Je pravda, že teď jsem měla nadstandardní pokoj, ale pokud jsem si všimla, sestry ani lékaři nedělali mezi "normálním" a "lepším" pokojem rozdíl. Pokud mi někdo vtrhnul na pokoj bez zaklepání, tak mi bylo jasné, že to zrovna přišel manžel na návštěvu (mimochodem, na nadstandardu s vámi může zůstat i přes noc, pokud bude chtít), personál klepal. Dítě se mi od prsu neodvážil odtrhnout ani ortoped, který přišel na konzilium, natožpak někdo místní.

Nejvíc mě však potěšil přístup ke kojení. S Verunkou to byl takový začarovaný kruh. Chtěla pít často, prakticky po hodině. A to byl problém :o( Když mi při kojení usnula, musela jsem ji zvážit, tím se probudila, byla mrzutá, chtěla k prsu, trochu se z něj napila, usnula, já ji zodpovědně zvážila znova (kdybych tak neučinila, měla by - papírově - za den vypito málo) ona se probudila... Úplne mě dorazilo, že mi za časté kojení sestry vyhrožovaly, že takhle teda domů rozhodně nepůjdeme... Já byla nervózní, Verunka plačtivá... tak jsem začala do papírů bezostyšně lhát a zapisovat tam sestrám údaje, které by v nich rády viděly. Domů jsme šly a kojení se spravilo po šestinedelí.

Zato ve Vrchlabí... Když jsem se sháněla po váze, tak se sestra smála: "Vy jste asi prvně rodila někde, kde se kojí postaru, ne? My jsme "baby-friendly", my tu maminky zbytečným vážením během kojení nestresujeme..." Nikomu nevadilo, že Lada pije po hodině, naopak mě všichni uklidňovali, že se to časem spraví... Nikoho nepobuřovalo, že mi Lada na prsu místo kojení spí... Začaly jsme s kojením po hodině a odcházely se zhruba tříhodinovými intervaly... Lada je spokojené klidné miminko, já jsem spokojená klidná mamina :o)

Omlouvám se, že tentokrát je můj článek poněkud delší - dostala jsem však tolik mailíků s dotazy, že mi připadlo rychlejší všechno vypsat sem, než odpovídat na každý zvlášť (tímto všem gratulantům děkuji :o) a dotazovatelům se omlouvám, že nějak nezvládám odepisovat). Takže bych ještě doplnila další možnosti, jaké se tu k porodu nabízí: na pokojíku je vana, dva druhy stoliček (jedna nízká a druhá vyšší s opěrkami pro ruce), závěsné lano, porodní vak, postel... naproti je klasický sál s klasickým lůžkem... slyšela jsem o ženě, která rodila ve sprše... Příšeří je běžné, aromalampa k dispozici, kazeťák taky... U porodu nemusí být jenom manžel, na pokojíku i sále je místa dost :o)

Pomoc od dětských sester nedokážu posoudit - odmítla jsem ji s tím, že když si s něčím nebudu vědět rady, přijdu se zeptat. Přesto se samy chodily ujišťovat, jestli něco nepotřebuji :o)

Jídlo bylo klasické nemocniční, žádný zázrak... ale já vařím hůř :o) Nic pro kojící matky vysloveně závadného jsem nedostala, což ale samozřejmě mohla být náhoda, předpokládám, že se vaří stejné jídlo pro celou nemocnici. Přes den mi porce stačily, ale noc byla dlouhá - k ránu jsem si vždycky musela vzít své jogurty, jinak bych se snídaně nedožila :o) Lednička je společná v návštěvní místnosti. Pro tatínky je možnost připlatit si drobný peníz za jídlo a jíst taky na oddělení. Hned při příjmu jsem byla dotázána zda nechci nějakou speciální dietu - nechtěla jsem, ale je tu místo pro domluvu.

V návštěvní místnosti je i televize a video - kdybych si toho všimla předem, nahrála bych Verunce na kazetu Teletubbies a mohla bych se vyhnout jejímu řádění na chodbách (když už ji teda manžel nedokáže zabavit klidnou hrou, což je pro mne nepochopitelné). No, pro příště, však jsem nerodila naposledy :o)

Napadá mě jeden problém - kalmetizace probíhá jenom jeden den v týdnu, takže je dost velká pravděpodobnost, že vás pustí domů neočkované. Pak musíte během šestinedelí buď zajet znova do Vrchlabí, nebo si očkování domluvit v místě bydliště.

Platí se přítomnost tatínka u porodu (500,- Kč, kurz mít nemusí) a nadstandardní pokoj - nejdřív jsem ležela na "malém" (dvojlůžko, postýlka, přebalovací pult, umyvadlo se sprškou, stůl, skříň) za 300,- Kč na den, později se uvolnil "velký" (navíc televize, vlastní WC, vanička na mytí miminka a sprchový kout) za dvojnásobek. Navíc moje pojišťovna (OZP) proplácí 500,-/den po dobu maximálně pěti dnů po porodu :o)

Jo, a miminka se po porodu nenatahují - neměří se. Moje příbuzenstvo to nějak nedokázalo prodejchat, tvářili se, jako že nezměřené miminko se snad ani nenarodilo...

Teď už je to snad opravdu všechno, nic dalšího mě nenapadá... Jenom bych se ještě vrátila k úvodu dnešního článku: je Vrchlabí opravdu výjimečné, nebo není? Máte zkušenost s nějakou jinou porodnicí, kde

• během porodu poskytují péči, která se vyhýbá metodám a způsobům, které nejsou vědecky podložené (výplach střev, holení, běžné elektronické monitorování plodu, zákaz jídla a pití, rutinní nástřihy...)
• poskytují volnost pro výběr polohy jak v první, tak ve druhé době porodní
• dokáží poradit úlevové polohy a metody, analgetika používají jen v případě nutnosti
• neoddělují zdravého novorozence od matky a neodnáší ho po porodu automaticky "na prohřátí"
• věnují péči kojení, nepodávají automaticky příkrmy, dudlíky, nestresují matky častým vážením miminek...
• porod bez použití zbytečných zásahů považují za standard, za který není třeba připlácet

Ať jsem hledala, jak jsem chtěla, v Praze jsem žádnou takovou porodnici nenašla :o( , i když oproti mému prvnímu porodu evidentně došlo ke zlepšení :o) Takže pokud vy víte o nějaké porodnici, která výše uvedené podmínky splňuje, napište. Čím víc vyhovujících porodnic se pod článkem objeví, tím budu radši :o)

PS: A přeci ještě něco - už jsem zmínila porodní asistentku Konvalinovou, která byla u mého porodu. Bylo by nespravedlivé nezmínit i doktorku Korbelářovou, která u něj byla taky a měla pro mne stejné pochopení, jako porodní asistentka. A konečně - nevzpomínám si, že by se za celou dobu pobytu v nemocnici na mne kdokoli křivě podíval... Všem jim patří VELKÝ DÍK :o)))