Podolí

Patřím k těm, kterým se v podolské porodnici moc líbilo! Mohla jsem si v ní, jako ve Vrchlabí, dělat, co jsem chtěla (odmítnout klystýr, holení, nástřih, skákat na míči, sprchovat se, zavěšovat se do provazů na žebřinách, jíst, pít, poslouchat vlastní cédéčka a rodit na stoličce). Jen aromalampu a vanu tam před rokem neměli.

Nástřih mi i přes mou nechuť k němu nakonec udělaly. Přesto mi to kupodivu nevadilo, protože jsem ho vůbec necítila, jen se mi po velké bolesti najednou ohromně ulevilo a miminko bylo venku.

Po porodu bylo také všechno fajn - synáčka jsem dostala okamžitě do náručí a poté, co si jej pochoval můj muž a prohlédl ho doktor, mi synka okamžitě přinesli k ňadru pít.

Na pokoji nám také nic nescházelo. Sestřičky se o nás staraly báječně - byly milé, laskavé, trpělivé. Na pár pitomých jsme bohužel narazili taky, ale těch bylo pomálu.

Jedině hnusné snad bylo jídlo.

Možná jsem měla štěstí, ale chtěla bych se tam příště vrátit.