Podruhé těhotná VI - Co všechno nestíhám

Teď, když mi zbývají poslední dva měsíce do porodu, musím přiznat: můj optimismus rozhodně nebyl na místě, kdybych vám chtěla vyprávět, jak si v pohodě užívám těhotenského cvičení, předporodních kurzů či obchodních procházek za výbavičkou, tak bych zcela nestoudně lhala.

Tak kupříkladu cvičení. Poprvé jsem se obrátila na agentury Pomad a Graviditas. V obou mi řekli, že maminky u nich cvičí až od ukončeného třetího měsíce, jenže sotva jsem ho ukončila, jeli jsme na zahraniční dovolenou a po návratu z dovolené začínaly letní prázdniny - doba, kdy ani v jedné z agentur necvičí, prý pro nezájem těhulek. Začátkem září mě pro změnu sklátila viróza, a když jsem se dala dohromady, byla jsem někdy v sedmém měsíci… A aby toho nebylo málo, krátce poté se mi prvně zablokovala záda - jedna z milých radůstek těhotenství, která mi vydržela až do porodu - a díky této skutečnosti jsem na cvičení buď přišla, nebo taky nepřišla.

A teď? Jen jsem se v těhotenství trošku rozkoukala, tak jsem kontaktovala A-centrum a byla jsem mile překvapená, že cvičit můžu začít třeba okamžitě, není třeba tři měsíce vyčkávat. Tak jsem se hned objednala na nejbližší volný termín… a přišly srpnové povodně. Náš byt nijak nezasáhly, mám pocit, že i A-centrum vyvázlo bez úhony, ale na nějakou dobu Vltava rozdělila Prahu na dvě části, a co vám budu povídat - já zůstala na druhém břehu a zároveň jsem patřila k těm, co když nemuseli, tak si se svojí půlkou Prahy vystačili a na druhý břeh se necpali… Nicméně jen začala být situace normálnější, KONEČNĚ jsem se vydala cvičit. Odcvičila jsem si tak tři-čtyři lekce, koupila si permanentku… a začala mít mírné problémy při cestování. Že se mi v MHD dělá poněkud mdlo mě z míry zas tak moc nevyvedlo (konečně, na to jsem byla zvyklá od poprvé), ale že jsem ztratila mobilní telefon a na nový neměla, to už bylo horší. Představa, jak se mi někde dělá zle, zároveň se musím postarat o ani ne dvouleté dítě, které jen výjimečně je usazené v kočáru, a přitom nemám možnost dovolat se manžela, se mi ani trochu nelíbila, takže pokud to bylo možné, omezila jsem náš pohyb na nejbližší okolí bydliště. Potom se manželovi ohlásila kontrola kvůli zaměstnancům, takže jsem dávala mzdové úcetnictví do podoby přijatelné i pro úredníky a krátce poté jsem snad nekonečně dlouhou dobou prováděla to samé, ovšem v daleko větším rozsahu, s celým úcetnictvím kvůli finančnímu úradu. Padnul na to můj víceméně veškerý volný čas. Jen jsme měli kontroly štastne za sebou, ulehla Verunka, a když se dala dohromady, zjistila jsem, že bacil mezitím přeskočil na mne… a to už tu byl prosinec a s ním i některé předvánoční povinnosti, byť redukované na minimum. Jestli se teď na něco těším, tak na to, jak po Novém roce zavolám do A-centra a objednám se na cvičení - konečně, do porodu mi zbývají ještě celé dva měsíce…

Nebo teoretická předporodní příprava. Poprvé neuplynul den, abych nelistovala ve Velké knize o matce a dítěti a pořád dokolečka si nepročítala, jak náš broučínek už umí otevřít očička, o kolik centimetrů asi tak povyrostl, co nás čeká ve dnech a měsících příštích… V sedmém měsíci jsem začala chodit na předporodní teoretický kurz, a koupila jsem si i další knížky, které informace z kurzu poněkud vyvažovaly - např. “Porod znovuzrozený” od doktora Odenta.

Teď? Škoda slov. Každý den se těším na rodinkovský bříškový mailík, pokud můžu, stáhnu si ho hned po ránu… ale poslední dobou nezvládám ani to. “Velkou knihu” jsem vytáhla naposledy na začátku těhotenství a abych si přečetla něco povzbudivého o “přirozeném porodu”, tak k tomu jsem se vůbec nedostala. Na kurz se sice chystám, myslím, že mi ani trošku neuškodí, i když už jeden porod mám za sebou, jenže to s ním vidím poněkud bledě. Pravda však je, že zrovna tohle mě vůbec netrápí. Pokud mi na něj zbyde čas, budu ráda, pokud ne, svět se přeci nezboří… Za smutnější považuju skutečnost, že jsem přestala s Verunkou chodit na různé kurzy plavání a cvičení, které se jí tolik líbily, ale na které si jako těhulka s bříškem moc netroufám… Ale konečně, i to se dá přežít…

O mém nenakupování výbavičky jsem psala už posledně a mohu vás ujistit, že od té doby se nic nezměnilo. Chodit po obchodech s malým děckem se mi moc nechce a bez něj se nikam nedostanu. Fakt, ještě štestí, že všelijakých hadříků a hraček mám zásobu po Verunce. A pokud se nám narodí kluk… no, snad mu růžové dupačky v prvním roce moc neponičí “mužské sebevědomí” :o)

A víte, co je naprosto nejhorší? Poprvé jsem pracovala v třísměnném provozu, a protože Verunka byla sova a celé noci prokopala a provrtěla se, brala jsem si dobrovolně noční služby a dospala se přes den. A současné mimi je zrovna takový noční nespavec, jenže tentokrát mi nehrozí, že by mi Verunka dopřála šanci si během dne doplnit spánkový deficit… A já jsem přitom člověk, který jak nespí aspoň osm hodin denně, tak je s ním k nevydržení, protože jsem nevyspalá, mrzutá, nevýkonná a hlavně protivná…

Na druhou stranu musím přiznat jedno velké plus - mám víc času na kontakt s miminkem, než tomu bylo u Verunky. Rozhodně nehrozí, že bych si kupovala moderní vymoženosti typu “Baby plus”, přesto si myslím, že děťátko dostává kvalitní základ k narození :o) Díky Verunce si každou chvíli zpíváme písničky, říkáme říkanky, čteme pohádky, hrajeme na flétnu… zkrátka něco, o čem se Verunce v bříšku mohlo jenom zdát :o) Té jsem tak maximálně zazpívala (obzvlášť ranní cesty do práce jsem vždycky prozpívala, jinak bych se ze vstávání v pět hodin musela asi zbláznit), ale že bych jí četla pohádky… To bych si nepřipadala moc normální, byť jsem četla ujištění prenatálních psychologů, že i novorozeně si pohádky z bříška pamatuje, a když je slyší po narození, tak to dává najevo, např. rychleji dudlá dudlík a podobně… A zrovna tak na fyzický kontakt s bříškem už je nás o Verunku víc - a ta se v hlazení bříška přímo vyžívá, obzvlášť když se koupu, tak mi nikdy nezapomene přijít udělat jemnou masáž masážní žínkou :o)

Takže ono to nakonec není tak strašné, jak by se mohlo zdát. Na sebe mám sice času míň, ale zato miminku v bříšku se dostává péče přímo intenzivní…