Holky a Vladane, díky :o)

S pomocí manžela je to těžký, on má opravdu hodně práce, takže od něj těžko můžu něco požadovat. Kolikrát se divím, kdy vůbec spí :o( Jiná věc je ta, že jsem přesvědčená, že když vydržel týden v Krkonoších, aniž se mu firma rozpadla (a průšvihů nebylo víc než jindy a zvládly se stejně dobře), tak by bylo možné práci zorganizovat tak, aby si jeden v týdnu (třeba o víkendu) mohl vyhradit pro děti. Verunka je do něho blázen, ale přitom třeba na společné vycházce jsme naposledy byli... když nepočítám ty Krkonoše... no, to bylo... jó, už vím - šli jsme společně volit do pražského zastupitelstva, či kam. Takže už aby bylo referendum o EU, Verunka si zas z táty užije víc než večerní házení ke stropu... První souvislá věta, kterou uměla říct, bylo "Táta není." :o(

Jenže co bych moc ocenila - Lada chce být večer "ve společnosti" - manžel dělá na počítači, tak je pro mne nepochopitelné, že si nemůže sednout na balon a Ladu pohupovat. Pro mne je takový posez u počítače naprosto běžný a problém v něm nevidím. Já bych pak měla čas v klidu vytřít, umýt nádobí, připravit si oběd... prostě všechno, co mi druhý den ušetří čas. Pravda je, že s Verunkou jsem tohle dělala v šátku, ta nechtěla být ani v postýlce, ani u manžela. Ale pravda je i to, že teď na mne dolehla jakási "únava", připadá mi zbytečné dítě při práci neustále vláčet, když manžel jenom sedí u počítače a píše. Ale to už je jedno, Ladu už se mi čím dál tím častěji daří odkládat do postýlky už kolem desáté :o)

Orionko, jsem ráda, že to u vás dobře dopadlo. Právě na tebe jsem totiž vzpomínala. Kdysi jsem sledovala tvůj problém, ale nepostřehla jsem, jak skončil. No, a tehdy jsem si říkala, že mně by se to teda stát nemohlo... (Ať žije ženská naivita :o) )

Mluvit, mluvit, mluvit... je hezká zásada, ale u nás se nějak nedaří. Já sama jsem výbušná, což diskuzi rozhodně nepřispívá, ale ani manžel tomu moc nedá - ten zas pro změnu nasadí výraz "celý svět mi ubližuje" a s takovým postojem se taky dá těžko cokoli rozumně domluvit. Předevčírem jsme měli debatu, ze které vůbec nejsem moudrá. Prý proč vůbec nic nedělám proto, abych se mu líbila :o( A já si myslela, jak se snažím :o( TAk jsem se zeptala, co si pod tím představuje... a dozvěděla, že když to nevím, tak je to těžký, holt nejsem ženská... čímž "diskuze" skončila a už jsem z manžela nevytáhla ani slovo. Ale já fakt netuším, co mám dělat.
1) Cvičit - cvičím, i když doma to jde ztuha a výsledky nejsou zrovna oslnivé. Taky máte děti, které krásně spinkají, ale jen potřebujete volno na něco pro vás opravdu důležitého, tak se budí a zásadně se chtějí tahat? Pokud si doma odcvičím víc jak deset minut v kuse, je to pomalu zázrak. Ale i když je klid, tak jsem při cvičení nervozní - zrovna minulý týden ten klid znamenal, že se Verča dostala do skříňky s potravinami a vyndala si pikslu se strouhankou, kterou roztahala po celé kuchyni (a následně i po celém bytě) s radostí, jaký má i doma krásný píseček...
2) Kadeřnice - to ono nebude. Předevčírem mi rodiče pohlídali děti a já u ní byla. Vlasy už mi divoce nerostou do půli zad, ale jsou krásně sestřižené u ramen, navíc změnily barvu, no zkrátka jsem kočka :o) , ale manžel si toho dodneška tak nějak nevšimnul...
3) Kosmetika - ??? Nemaluju se a nikdy jsem se nemalovala. Máma si tak vypěstovala alergii, a i když vím, že dneska už jsou ty přípravky kvalitnější, nechci to zbytečně pokoušet. Konečně, když jsem před svatbou přemýšlela, jak si zorganizovat čas, abych se ještě před obřadem dostala do péče kadeřnice a kosmetičky, tak se hned manžel čertil, proč bych na sebe měla něco patlat... Že by změnil názor?
4) Oblékání - v tom přiznávám rezervy, co by se líbilo manželovi, to bych na sebe nevzala, protože bych si připadala... no, na můj vkus moc nahatá :o) Ale myslíte, že by se něco takového mohlo manželovi na mne líbit, když se mu v současné době moje postava nelíbí, takže by oblečení jenom ukázalo "to ošklivé"?

Napadá vás něco dalšího? Ve mně manžel spíš vzbudil pocit, že z lásky k němu bych se měla jít někam zahrabat, aby se na mne nemusel dívat... ale jak se zdá, ani to není ono... Každopádně zhruba za dva týdny odjíždím přibližně na měsíc s děckama ke tchyni na chatu, tak snad přestanu být tak podrážděná a třeba nám to setkávání v neutrálním prostředí prospěje... Uvidím. Jenže jak psala Claudie - tak nějak už jsem pomalu ztratila zájem. Spíš bych překousla, kdyby si hezky potichu chodil do bordelu za hezkejma holkama, dokud se nedám dohormady, než že vyhrožuje rozchodem. Teď si připadám nejistě, začíná mi lízt na nervy, že manžel vydělává peníze na barák (= zajišťuje si SVOJI budoucnost... ze které mi možná něco ukápne, anebo taky ne), zajde si do posilovny a kdovíco ještě... mezitím co já trčím doma, starám se o naše děti a byt, nakupuju, vařím, uklizím - což mě sice všechno zaměstná, ale rozhodně mě to nezajistí na budoucnost až (třeba možná) zůstanu sama se dvěma dětma... Dokud jsme byli rodina, tak mě něco takového ani nenapadlo, prostě manžel vydělával peníze a já se starala o domácnost. Teď už jak magor počítám i takové věci, že rodičovský příspěvek + plat od manžela za účetnictví (z daňových důvodů jsem v jeho firmě oficiálně zaměstnaná) plně pokryje moji polovinu nájmu i jídlo (a jiné osobní výdaje nemám), takže NA MNE manžel rozhodně pracovat nemusí, zato já se O NĚHO i nadále starám... Už si fakt připadám jak blb a už abych byla na tý chatě :o) Ty poslední týdny se mnou dost zamávaly. Ale pozor, třeba včera jsem vařila večeři, Lada začala brečet, tak manžel ji šel sám od sebe pochovat, aniž by hudral, jak strašně ho to zdržuje od práce a aniž by se mi ji pokoušel narvat do náruče :o) Asi ho ta atmosféra nanic taky skřípla.

Gréto, doma se samozřejmě bavíme o dětech. Jsou přeci součástí naší rodiny, bylo by nelogické, kdybych o nich mlčela. Jenže samozřejmě to není tak intenzivní jako v článku, který byl úmyslně psán o dětech. Zuzano, to je to - manžel tvrdí, že si mě váží... "akorát" se mu nelíbím. JItko, Kláro - v té záplavě reakcí mě fakt potěšilo, že se najdou holčiny, které na článku zaujalo něco víc, než manželská krize :o)) Kristýno :o))) Díky :o) Od chlapa by to sice potěšilo víc, ale těch se momentálně v mém okolí moc nenachází... Přesně to jsem teď potřebovala slyšet :o)

Pett, nezlob se, ale nelíbí se mi, jak o mém manželovi mluvíš. On opravdu není zlý nebo tak, jenom po mně chce víc, než jsem schopná zvládnout. Ty "přiblbý poznámky" ti klidně podepíšu :o), ale ten zbytek je dost hustý. JInak co jsem měla možnost vidět fotky, tak manžel byl v dětství takový, s prominutím, chcípáček a teprve posilovna z něj udělala "normálního chlapa". Už dřív jsem si všimla, že v tomhle je snad horší, jak ženská: jen nemá čas chodit do posilovny, tak hned fňuká, jak už zase zhubnul a jak vypadá... V tom je mezi náma rozdíl - já sama miluju pohyb. A tím pohybem nemyslím jenom nějaké hopsání v tělocvičně, ale především ten "přirozený" pohyb. Třeba v práci jsem radši vyšlápla deset pater pěšky, než bych se zdržovala čekáním na výtah, pokud mám čas, tak i po Praze chodím radši pěšky než MHD a tak podobně. Prostě proto, že mě to baví. Pro manžela pohyb = posilovna = krásné tělo. Dokonce mi teď dával za vzor jakousi kulturistku, která půl či třičtvrtě roku (nebo tak nějak) po porodu vyhrála jakési mistrovství. Biologie - netuším, ale kdysi jsem přebírala nějaké úřední dokumenty a v jednom z nich mu učitelka do posudku napsala, že "přímo projevuje hlad" po biologii :o))

Holky, ještě jednou díky :o)

S.