Přidat názor k článku Jirka už s námi nebydlí

Paní Kateřino,
klobouk smekám, starat se o opuštěné děti je těžké, snad ale i krásné. Máte velkou lásku k dětem. Víra v Boha je, při tak těžké práci, jakou výchova bezesporu je, velikou oporou. Článek jste napsala asi proto, aby jste nalezla slova útěchy. Asi se opravdu trápíte. Ale mám trochu dojem, že cítíte po odchodu Jirky ulehčení a právě to ve vás vzbuzuje pocit viny a tak si logicky hledáte pro ten „nepřípustný“ pocit omluvu.
Jste-li věřící, pak víte, že Bůh dal člověku především svobodnou vůli, takže lidé, kteří něco neustále svádí na Boha, jsou vedle, jak ta jedle. Tvoříme si osud vlastníma rukama.
Pokud na základě „víry“ konáme „dobré“ skutky, a to dokonce bez ohledu na ostatní lidské bytosti, musí to být té spravedlivé bytosti stejně milé, jako lezení do zadku. Víte, když mi syn utře nádobí prostě jen tak, vezme utěrku a mami, to jsme rychle hotoví, mám radost až bych zpívala. Jindy ale utře nádobí a pak přijde s nějakou žádostí a ta radost z jeho pomoci je v tu chvíli pryč.
Pokud na sebe beru úkol, vím, že ho mohu i nezvládnout a když upřímně udělám, co bylo v mých silách, nenesu vinu, pokud se vše nezdaří a mohu se dívat lidem či Bohu do očí. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Právě na nezdarech se nejvíce učím. Žádný z nás není jenom „hodný“. Každý má i svoji horší stránku. Je to přirozené. Přiznat si ji, to je statečnost. Zapírat ji, je pokrytectví. Myslím, že trochu bojujete i s pýchou, že jste příkladná věřící a žijete „slovo boží“, paní Kateřino, vzpomeňte prosím někdy na poustevníka z pohádky „Záhořovo lože“.

Přikláním se především k názoru „zachraňte babičku“ . Copak starší člověk nemá nárok na klid a odpočinek? Co bude za pět let, sil ubývá, problému přibývá? Láska má být pro všechny, i pro babičky. Násilí je nutné stavět hráze.

K fanatismu mám historku ze života. Mamka pracovala jako pečovatelka ve dvojici s jednou až fanaticky „věřící“ mladou ženou. Společně měly na starosti jednoho nechodícího klienta. Toho občas navštěvoval kamarád s pejskem, bohužel, jednoho dne se objevili po takové návštěvě na peřině blechy. Ta „věřící“ to vyřešila vskutku orginálním způsobem, řekla mamce, teď ti ukáži, jakou sílu mi dává Pán: „Blechy, ve jménu božím, zhyňte!“ No, když odešla, doběhla mamka do drogerie a blechy postříkala. Druhého dne nebylo po blechách ani památky, což se stalo potvrzením „boží síly“. Moc jsme se té hubící metodě nasmály.
To neberte nijak osobně, paní Kateřino, jen pro zasmání, ale zamyslete se, neberete občas boží jméno nadarmo? Opravdu ne?