Přidat názor k článku Návrat s prázdnou náručí……

Ahoj vsem,

nahodou jsem dnes otevrela "rodinu" a precetla prispevek Pawli a potom vsechny odpovedi. Mam take bohuzel smutnou zkusenost.
Mam uz dve deti, je jim 5 a 4 roky. S manzelem jsme si rikali, ze uz to staci, ze mame maly byt atd. a ze uz asi dalsi dite ne. Ale oba jsme meli v hloubi srdce touhu zazit jeste jednou ten nadherny pocit narozeni miminka. Takze se nakonec stalo a v lednu tohoto roku jsem otehotnela. Byla jsem stastna. Shodou okolnosti se mi nabidla moznost svele prace, kterou jsem prijala jen na 4 mesice a tim, ze na konci sesteho mesice skoncim a budu si uz uzivat konce tehotestvi v pohode. Vse bylo v nejlespim poradku. Navim jsem po dalsich dvou tydnech dostala zpravu, ze tady moje mladsi sestra je tehotna. Miminka se mela narodit s rozdilem dvou tydnu.Nic nemelo chybu.
Citila jsem se dobre, pracovala, deti zustavaly dele ve skolce, coz me mrzelo (jim se to libilo), ale brala jsem to jako prechodnou zalezitost, ze po porodu uz zase budu doma.
Prvni mirny sok jsou zazila na podrobnem ultrazvuku ve 22. tydnu. Doktorovi se nezdal zaludek. Pry neni videt, nenaplnuje se. Ale to pry jeste nic neznamena, muze se to stat a objednal me za dalsi tyden. To jsme vzali na ultrazvuk i deti, chtely videt bratricka. A tam prisel dalsi sok. Doktor rekl, ze ma dalsi podezreni na vadu srdce. A ze nam doporucuje amniocentezu, protoze tato tezka vada srdce spolecne se srostlym jicnem (to opet potvrdil) se ve velkem procentu objevuje u deti s downovym syndromem. I kdyz mi bylo skoro 34 let, nenechala jsem si amniocentezu delat driv, nechtela jsem nic vedet. V tomto pripade jsem na ni hned druhy den sla a vysledek bohuzel pozitivni. Pote jsem prozila peklo - nejhorsi tyden meho zivota. Musela jsem se rozhodnout, jestli jit na interupci nebo ne. Chodili jsem po odbornicich v podstate cele dny a snazili najit radu. Vsichni nam v podstate rikali, ze sance nejsou velke, pravdepodobne umre hned po porodu. Nikdy jsem si nemyslela, ze bych mohla jit na potrat (jsem take verici). Manzel rekl, ze by to asi neunesl, ale nechaval rozhodnuti na mne. Nechtel videt sve dite umirat. Ja jsem se nakonec rozhodla pro preruseni. Bylo to hrozne, bolestive a znicujici... Ubehly dva mesice. Uz zase pracuji, ale tato hrozna udalost me dozivotne zmenila.
Rikam si, asi jsme meli byt spokojeni s tim,co jsme meli - dve krasne deti, hezky vztah... Nekdo rika, at mame jeste jedno dite, mozna to pomuze. Ja nevim. Srdce by zase chtelo, ale ten strach by byl hrozny...