Přidat názor k článku Zpráva o průběhu domácího vzdělávání v naší rodině

Myslím, že z tohoto příspěvku je přesně vidět, proč jsem psala. Neumím citovat doslova, takže jen: hudební škola, zájmový kroužek, turistický oddíl a spřízněné rodiny - není to právě to, že je dítě v okruhu "spřízněných duší", které mají zažité své rituály a svoji stupnici hodnot a dítě do kontaktu s někým jiným nepříjde? Nevím - myslím si, že kdybych učila syna doma, určitě se budu stýkat jen se svými známými - dobrými známými - se kterými si rozumím a žijí podobně...Učila jsem několik dětí, které prošly něčím podobným - ne přímo domácí školou, ale školu "přetrpěly" jako nutné zlo, kde se nic rozumného nedozvědí a nechodí tam "ty správné" děti, a pak na střední škole najednou nemohly na praxi, třída jim ubližovala, učitelé (všech třicet šest - mezi nimi čtyři přísně věřící a dva lektoři jógy) na nich seděli a nepoznala jsem míň snášenlivého tvora, než doma vychovanou pevně věřící vegetariánku - tím neříkám, že je to nezbytný důsledek - věřících lidí i vegetariánů znám spoustu a jsou mezi nimi velmi milí lidé. Sama si myslím, že jsou děti, pro které je taková výchova požehnání, ale taky mám za sebou něco podobného (babička odmala trvala na mé individuální výchově a velmi úporně sháněla dívčí školu:o)) a ve dvaceti letech jsem musela úplně změnit stupnici hodnot - prostě jsem nebyla zvyklá, že ten, kdo uvažuje jinak, není automaticky můj nepřítel, se kterým se nesmím skamarádit. Už jen ten šok, když jsem přešla na střední školu a přestala se stýkat výhradně s dětmi, které mi vybrali rodiče, byl obrovský...A to jsem měla zkušenost se všemi věkovými kategoriemi (starší brácha, mladší sestra a mých šest bratranců a sestřenic a matčiných deset bratranců a jejich rodiny...)Nevím, nedokážu tak přesně napsat, proč jsem se rozhodla syna neučit doma, ale podkladů jsem měla dost a měla jsem i možnost...A velkou radost mi dneska dělá, když se syn zeptá: Mami, a kdy už půjdu do školy za kamarádama?(V našem okolí žijí jen dvě děti v aspoň přibližně stejném věku)A ještě jedna věc mě napadá - jak se dítě, které odmala zažívá převážně úspěchy na umetené cestičce, srovná s tím, že může být někdo úspěšnější? (U nás, vzhledem k synovu IQ a abnormální schopnosti učit se jazyky bych asi doma nenarazila....No, možná si fandím.)To se ptám - s tímhle nemám žádnou zkušenost a neumím si představit, že někdo řekne dítěti svého kamaráda:"Ty seš tedy trdlo!" i kdyby si to sám myslel...