Přidat názor k článku Psýché po porodu i před ním

Uvedomuju si, ze jsem se na miminko moc tesila. Kvuli rizikovemu tehotestvi jsem od 30. tydne lezela v nemocnici a myslim, ze uz tady je pocatek vseho. Spatne to snasim. Nemocnicni rezim, ztrata soukromi, nemocnicni prostredi a stravu. Brecela jsem skoro kazdy den. No a porod byl proste hruzny zazitek, manzela poslali domu ze nerodim, me na cekaci pokoj at spim i kdyz jsem mela silne kontrakce po necelych dvou minutach. Byla jsem tam sama asi 3 hodiny a v tu chvili me napadlo, at dite i zemre hlavne at uz to skonci. V mezicase jsem zvracela zluc. Kdyz me konecne doktor vysetril sla jsem rovnou rodit. Kdyz jsem zastenala pri slezani z vysetrovaciho luzka vynadala mi sestra i doktor. Manzel stihnul okamzik prichodu naseho ditete na svet jen diky tomu, ze byl temer v arealu nemocnice. Hned potom malou odnesli, prisli ji jen ukazat, rekli mi ze je to kluk a bylo. Zadny kontakt, snaha o prilozeni ditete. Pro nedostatek mista jsem zkoncila na pooperacnim, kde nesmi navstevy ani na oddeleni (natoz na pokoj). Na malou jsem se mohla 2 dny chodit jen divat. Az treti den jsem dostala moznost ji zkusit kojit v dobe, kdy me zavolali prestoze slibovali ze muzu kdykoliv. A tak dale a tak dale. Nespala jsem, nejedla jsem a porad jsem brecela. Vycerpavalo me i to, ze mi nekdo poslal SMS. Tam asi vznikla touha po tom, aby mala spinkala. Panicky strach ze zase neusne. Strasne jsem chtela domu. Manzel mi rekl, at jeste radeji nejezdim (nenapadlo ho, jak to na me zapusobi) a pak ze je to pruser ze uz domu jdu.
Vzpominam si, ze pocit vycerpanosti a flustrace zkoncil az nekdy kolem 8. mesice zivota male. Az pak jsem k ni nachazela cestu i kdyz moje okoli to asi netusi. Netusi, ze jsem mela pocit, ze se o ni staram jen z povinnosti. Pomohlo mi moc, ze mala je uzasna. A pri cteni toho clanku mi doslo, ze od 8. mesice zacala vic spat. Usla treba na 2-3 hodiny pres den. Jinak uz od 2. mesice spala jen jednou denne a to velmi malo. A to vsechno pisu proto, ze verim, ze pres pokles hormonu a ja nevim co vsechno 90% toho jak jsem se citila a jak mi bylo ovlivnila nemocnice. Personal, ale i prostredi vseobecne. Vzpominam si, jak jsem se sestricek strasne bala. Bala jsem se ze kdyz se ozvu, ze ublizi male. Jsem podruhe tehotna a porod muzu nastat v podstate kazdym dnem. Dala bych vsechny uspory, aby to tentokrat bylo jinak.