Přidat názor k článku A co takhle domácí potrat?

Milé čtenářky (i čtenáři),
já jsem přesně před týdnem přišla o miminko, na těchhle stránkách hledám trochu útěchy v tom, že nejsem sama, koho to potkalo a že mnoho žen mělo mnohem větší smůlu než já.
Mám štěstí už v tom, že moje první těhotenství proběhlo v naprosté pohodě a doma mě rozveseluje moje sluníčko, nedovedu si představit, že by se mi toto přihodilo už napoprvé. Podotýkám, že Ondrášek byl toužebně očekávaný, snažili jsme se o něj rok a půl. A od ledna 2005 jsme se snažili pořídit mu sourozence. Moc jsem si přála, abych jeho druhé narozeniny (26. 9.) slavila už s "bříškem", aby se sourozence dočkal do svých tří let. Můj manžel má práci v Norsku, stěhovali jsme se v srpnu. Koncem září jsme měla dostat menzes, ale obvykle mám cyklus delší, mírně napjatá jsem byla až po týdnu nedostavení se, po dvou týdnech jsem nabývala jistoty. Ovšem 100% juistota přišla až po pozitivním testu, krásně syté dvě čárky, není hezčí pohled pro toužící ženu (touží-li po dítěti:-) ), ten jsem si ale udělala cca až v 6. t.t. (Nechtělo se mi totiž vyhazovat peníze za něco, co se doma dá sehnat za 10x méně, zvlášť když jsem už byla unavená věčným testováním doma.) Takže v ten okamžik nastal menší problém, protože nebylo dovyřešené "papírování", povolení k pobytu atp. S tím souvisí volba doktora, ani mé kamarádky tady zatím o žádném gynekologovi nevěděly. O pomoc jsme poprosili manželovu týmovou lékařku, mladou doktorku. Ta mi sehnala doktora, bohužel termín prvního vyšetření byl až na 26.10. No nic, byla jsem v pohodě, jen utahaná, ale to jsem měla v prvním těhotenství zezačátku taky. Sice jsem v zářá trpěla občasnými bolestmi vpodbřišku, někdy delšími tupými, někdy spíš bodavějšími a krátkými, ty jsem ale přičítala jizvě po císaři (i když mě trochu znervózňovaly), která mě trápila i při zvýšené námaze v tréninku, kromě toho, v té době už ty bolesti ustávaly a já se uklidnila.
Minulé úterý jsme měli nějaké vyřizování ve městě, já jsem najednou při pobíhání ucítila vlhkost v kalhotkách, no bylo mi fajn a přičítala jsem to jen trošku vyšší vaginální sekreci. Doma na záchodě jsem se ale zhrozila, sekret měl hnědavou barvu, jako při dočišťování po menstruaci. Hned jsem volala k lékaři, k němuž jsem byla objednaná, mluvila jsem se sestrou, doktor prý tam není, ale popsala jsem jí svou situaci, ona poradila zalehnout, nic nedělat, dala mi číslo na pohotovost, kam si mám zavolat, kdyby se dostavily bolesti nebo se špinění změnilo na krvácení. Můj stav byl stabilní až do rána, malé množství hnědavého výtoku. Ráno jsem vstala před sedmou (večer jsem nemohla usnout, vzbudila jsem se po páté a už nezabrala...mozek pracoval na všechny obrátky, přemýšlela jsem o všech možnostech...) a v kalhotkách našla už o něco větší množství a už krve, ale pořád jako při končící menstruaci a absolutně bez bolestí, no nemohla jsem se dočkat 8, kdy ten lékař začínal ordinovat, hned jsem tam volala, vysvětlila sestře, co se děje a žádala přijetí u lékaře. Termín 11,45, do té doby ležet. Podotýkám, že v Norsku téměř neexistuje návštěva u lékaře bez objednání, pohotovost je samozřejmě vyjímkou. Čas se vlekl, no do ordinace jsem se dostala až v poledne. Jaké bylo mé překvapení (i doktorovo), když jsem zjistila, že jde o praktického lékaře a ne gynekologa, jak jsem se domnívala!!! (Dlužno dodat, že v Norsku si můžete vybrat, jestli budete chodit na prohlídky ke svému praktickému lékaři (občas gynekologické vyštření, jak často nevím), nebo k porodní asistentce (jordmur), nebo ke gynekologovi.)
Doktor si se mnou popovídal, zeptal se jak se cítím, na předchozí těhotenství a porod, na to nynější, zkoušel poslouchat srdíčko, negativní, ale řekl, že je ještě docela brzo a nemusí to nic znamenat, ovšem že riziko potratu tu je. Byl velice milý a vstřícný. Sepsali jsme, co bylo třeba a poslal mě na vyšetření do nemocnice. Trochu mě zarazilo jen to, že ve městě o cca 30 tis. není gynekolog, který by mě moohl prohlídnout a musím do asi 30 km vzdáleného Fredrikstadu (krajské město). Tam jsem čekala asi půl hodiny na vyšetření na gynekologii polikliniky. Pak přišla sestra, zavolala mé číslo, představila se mi (naprosto běžné v Norském zdravotnictví, navíc má každý zaměstnanec cedulku se jménem, čitelnou :) ) a zavedla mě k lékaři evidentně nebyl rodilý Nor, odhaduji na nějakou blízkovýchodní národnost. Norsky bohužel mluvit neumím a jeho angličtina měla zvláštní přízvuk, takže jsem se ho musela na vše ptát dvakrát. Ptal se mě na stejné věci, jako doktor v Haldenu, ač to měl vše ve zprávě, zjevně ji jen tak zběžně přelétl. Pak mě vyšetřoval, nejprve palpačně, na můj vkus trochu nešetrně, ale možná jsem jen rozmazlená od mé doktorky doma. Pak vaginálním UZ, to bylo v pohodě. Pak natočil monitor ke mně a ukázal mi mou prázdnou dělohu, říkal obávám se, že tohle není normální těhotenství. V tu chvíli mi hrklo, že je mimoděložní, čehož jsem se moc bála. Přestal mě vyšetřovat (sestra přese mě přehodila roušku) a volal ke konzultaci kolegu. Přišla kolegyně, byla velice milá, udělala mi vaginální Uz, pak se mi oba omluvili a řekli mi, že se jedná o potrat, že vajíčko se nevyvíjelo. Ptala jsem se, co bude dál, prý bude následovat malá operace, revize dělohy, pak mě prý pustí domů, ještě ten den. Ještě jednou se mi omluvili, doktorka odešla, sestra mě odvedla, sepsala se mnou nějaký dotazník a osobně mě odvedla až na odběr krve. Cestou jsem stihla muži říct, že si mě tu chvilku nechají na operaci a večer že budu moct jít domů. Takže sbalil kloučka a odjel domů. Já zatím čekala na odběr krve a zápasila se slzami, které jsem měla na krajíčku. Nechtělo se mi brečet před tolika lidmi, z nichž každý měl svoje problémy, svoje bolesti. Z laboratoře se ozýval srdceryvný pláč malého miminka. Když jsem odtamtud odcházela, přímo předemnou z jiných dveří vyšli rodiče s asi měsíc starou uplakanou holčičkou, to jsem se udržet nedokázala a brečela a brečela. Musela jsem se chvilku uklidnit přede dveřmi, než jsem se vrátila na tu gynekologii, k té sestře, ta mě potom odvedla zese až přímo na gynekologické oddělení a předala mě setře, kterou první si pamatuji jménem. Sestra Mona byla velice příjemná a účastná, ihned se mě ptala jak se cítím, jak mi je fyzicky. Bohužel neměli volný pokoj, nabídla mi, že se můžu jít třeba projít do města, nebo postel na chodbě. S paravánem. Chtěla jsem tu postel, byla jsem děsně utahaná a potřebovala jsem se schoulit do klubíčka a vybrečet. K zákroku mělo dojít kolem sedmé, vzhledem k tomu, kdy jsem naposledy jedla (v 8 ráno) a pila (v 1). Po asi půl hodině mě mlčky převezli na pokoj (pořád jsem byla schoulená v klubíčku, možná mysleli, že spím a nechtěli mě budit, každopádně jsem to ocenila). Po další asi půlhodině (už jsem se trošku sebrala) se Mona za mnou přišla podívat, ptala se, jak se cítím, jestli nemám bolesti, jestli nekrvácím moc. (Na záchodě byly vložky růyných velikostí v dostatečném množství-a já krvácela stále jen slabě a byla bez bolestí). Mona přišla zase asi po půlhodině, ptala se, jestli nemám hlad a říkla, že by mi měla dát kapačku, abych nebyla dehydratovaná, a že prý ta operace může být taky až v 10 večer, podle toho, jak budou volné sály. To jsem se lekla, že tam budu muset zůstat do druhého dne, ale ujistila mě, že to určitě ne. Ulevilo se mi, už v té chvíli jsem měla nemocnice plné zuby a přála jsem si být doma v pelíšku se svýma klukama. Pak následovala zábavná půlhodinka, kdy jsme se pokoušely najít na mých rukou nějakou vhodnou žílu pro zavedení kapačky, povídaly jsme si přitom, ptala se mě na rodinu, kloučka... Fakt příjemné, i přes jedno napíchnutí, které nefungovalo, kapačka mi nakonec zůstala v loketní jamce - tady je vidět, že opravdu víc mrzí, když se personál chová neeticky, než když udělá nějakou tu chybku.
S kapačkou jsem na chvilinku usnula, po probuzení jsem chtěla na záchod, zazvonila jsem na sesttru, přišla hned, ani jsem nedořekla větu, že jsem hctěla na záchod a už se vracela se stojanem na tu kapačku. Mezitím jsem se spojila s manželem - na pokojích jsou telefony na karty, to byl taky balzám na dušičku, popovídat si, slyšet našeho malýho cvrčka, jak si vykládá. Kapačka dokapala, sedm pryč, operace nikde... Vymenily se směny, Mona zmizela, objevila se Ann Kristin, která neuměla moc mluvit anglicky...Taky už se nechodily dívat tak často. A po té sedmé mi přišly bolesti, zprvu jen taková ta předmenstruační nevolnost či tlak v podbřišku, pomalu se stupňovaly, přes silnější menstruační bolesti a ž ke křečím, před 11 už jsem si zazvonila na sestru a požádala ji o paralen, ža mám bolesti...Přinesla tři, ptala jsem se, jak jsou silné (500mg), vzala jsemsi dva. A chtěla jsem vědět, jak to bude s mou operací, prý neví, zjistí, ale ještě dnes určitě. Domlouvaly jsem se sice lámaně, ale šlo to. Pak jsem konečně usnula, asi v půl 12. V 1 mě vzbudila, ještě se zřízenkyní, poslala mě čůrat, dala mi ten 3. paralen a pomohly mi připravit se, pak mě odvezly před sál. Tam mě vyzvedl zdravotní bratr (v Norsku jev běžný), anglicky mluvil dobře a mně se ulevilo, vysvětlil mi částečně, co bude následovat, jak to je s anestezí a tak, převezl mě na sál, pomohl mi na operační stůl, další sestra, anesteziolog, gynekoložka... Ta si se mnou povídala, po tom jsem přímo bažila, potřebovala jsem vědět, co se stalo špatně, proč potrácím, jak to bude dál...Prý se něco stalo špatně hned na začátku a a embryo se brzy přestalo vyvíjet, stává se o asi v 15-20%, nemá to žádnou zvláštní příčinu, ani následek do budoucna... A zkusit znovu to prý můžeme hned po první menstruaci, která by měla přijít po 4-6 týdnech.Po celou dobu, co mě připravovali a co jsem mluvila s doktorkou, jsem měla rozkrok přikrytý rouškou. Pak už mi píchli anestetikum, dali kyslík a za chvilku jsem se probrala, když mě vezli na pooperační, ale to mám jen zamlžené, usla jsem znovu. Probudila jsem se velice brzy, divili se, ale já se cítila fyzicky skvěle, vezmu-li v potaz, co jsem prodělala. Nabídli mi, že mohu zůstat do druhého dne, samozřejmě jsem odmítla. Převezli mě zpátky na pokoj, ve tři jsem už volala muži, aby pro mě přijel, dostala jsem večeři, pití... Tištěné instrukce v norštině (číst norsky docela umím), ptali se, jestli mi to má kdo přeložit... A mohla jsem domů!!!!
Krvácet jsem přestala, hned jak jsem vypadla z nemocnice, celý čtvrtek nic, ani bolesti, pak v pátek jsem krvácela trošku, k večeru jsem měla slabé bolesti. Ještě 4 dny jsem se dočišťovala, dnes už se cítím fyzicky naprosto v pohodě, pszchicky jsem sama překvapená, jak to zvládám, citlivá samozřejmě jsem, ale vědomí, že do budoucna mám velikou naději na normální zdravé těhotenství, a náš sladký klouček je balzám na duši.