Přidat názor k článku První „hlídání“

Tak já jsem pro změnu ta paní na hlídání. Žijeme s přítelem v zahraničí a po narození dcery jsme přemýšleli, jak bych za této situace i já mohla přispět do rodinného rozpočtu. Žádná alternativa mi nepřipadala vhodná právě proto, že by nám dcerku někdo cizí musel hlídat. A i když tady fungují i školky nebo jak tato zařízení nazvat - pro děti od 6 týdnů, prostě bych takového drobečka nedokázala zanechat v cizí péči. Výsledkem je, že už jeden a půl měsíce hlídám chlapečka o 3 a 1/2 měsíce staršího, než je naše Marijánka. Jsou tak skoro jako dvojčata. Jeho máma musela do práce, babička odjela domů, tak jí nic jiného nezbylo. Máma se s ním loučí, že by to každému srdce utrhlo, naštěstí klučina je fakt pohodář, takže i když díky této ranní mámině scéně občas začne poplakávat, dá se lehce zabavit hračkou či hrou. Já jsem byla od začátku ta, která iniciovala hovory o tom, co jsme dělali, jak se měl apod. Píšu jí listečky, co potřebuju, aby mi pro něj dala, upozorňuju, když je něco v nepořádku. Chtěla jsem zimní čepici na uši, když leží v kočárku - sporťáku, tak se mu ta jeho vyhrnuje a fouká mu do oušek. Máma přinesla sice hrubě pletenou, ale i když neleží, má ji do půl uší. Malý má pořád rýmu. Zkoumala jsem sama sebe, co dělám špatně. Teď už jsem klidná. Tátovi ho dávám do auta s tím, že jsem ho brala spícího a malý se dost potí. Táta kývá hlavou a diskutuje se mnou u otevřených dveří od auta, zatímco dovnitř fouká silný studený vítr přímo na malého. A takových věcí je víc. Občas musím použít vlastní ubrousky na přebalování, krém proti opruzeninám, malý trénuje pití s hrnečkem s náústkem, co jsem měla nachystaný pro malou, jezdíme v našem kočárku (Marijánku nosím v šátku), dnes jsme poprvé vyjeli zabaleni ve fusaku - taky našem. Máma se ani nezajímala, jak ho mám zabaleného v kočárku, když je zima. Jediné, co se vždycky ptá, jestli pláče. Občas ano, protože babička ho navykla, že ho celé dny nosila na rukou nebo ho držela ve stoje. Když k nám přišel, neuměl lézt, ale vydržel dlouho stát. Hopsadlo mi na mou žádost už třetí den nedonesli. Je na tom sice napsané, vhodné od 4 měsíců!, ale on měl v 9 měsících 12 kg a pořádně neunesl sám sebe! Teď už leze a Marijánka ho napodobuje.
Občas je to na nervy, hlavně, když chtějí oba najednou jíst nebo přebalit nebo když se budí vzájemně při usínání (musejí spát každý v jedné místnosti). Ale taky je s nimi dost sranda. Máme už za sebou jeden výlet k paní doktorce (autobusem jedna jízda cca 40 min, dvě děti, jeden složený kočár - doporučuji velice na udržení kondice :-)). V pondělí budeme něco vyřizovat na úřadě, tam jsou na děti zvyklí. Beru to jako dobrodružství a jako velkou zkušenost. Bude se mi to hodit, až nás jednou přibude :-).
Jen takové zamyšlení. Mluví se o paních a dívkách na hlídání, o cizích lidech. Ale všichni naši známí a naše kamarádky, i ty nejlepší, byli jednou pro nás cizími lidmy. Já jsem tady potkala holčinu, když jsem byla v 5 měsíci. Byla to pro mě jen přítelkyně mého známého. No a nakonec jsem ji měla u porodu a nedám na ni dopustit a Marijánku bych ji svěřila bez mrknutí oka, stejně jako svému taťkovi, který je kvalifikovanější chůvou než mamka :-), hlavně pokud jde o krizovky (zatím o tom jen básním, protože oni jsou tam a my tady a chyběli mi hlavně první 2 týdny po porodu, to zná asi každá máma, tady se chodí domů po dvou strávených nocích v porodnici, což bylo tedy alespoň na mě docela brzo, ale máme zlaté dítě, tak jsme to ustáli). Tak koukám, že už je toho nějak moc, tak to zabalím. A jinak myslím, že i na "nemluvněti" poznáte, jestli je mu s danou osobou dobře nebo ne. Na mě se malý směje hned ode dveří a stihl mě před mámou už i obejmout - byl to takový ten pro mámu trochu nepříjemný moment, udělal od ní krok směrem ke mě s nataženýma ručkama a vrhal se mi kolem krku. Přeju všem jen samé hodné paní na hlídání.