Přidat názor k článku Jak jsem rodila ve Třebsku

Ale jo, já vím, a to jsem právě psala, že je k tomu dohání strach z porodnice, a nikoli bytostný vnitřní klid. (Ti, co jsou v bytostným klidu, tak paradoxně zrovna klidně do porodnice jdou. Zas tak strašný to pro pohodářku i s hysterickou dr. není, resp. s pohodovou rodičkou dr. nedostane hysterii :-).) Kdyby to tady bylo zvykem jako třeba v tom známém Holandsku, tak tam to vlastně ani útěk před nemocnicí není - tam je to jedna z běžných voleb, a ne bezhlavá cesta proti proudu za cenu ohrožení sebe sama a nejen sebe sama, i děcka. Ona víra rodičky ve zdravou fyziologickou podstatu rodící ženy je hezká věc (kéž by ji měly všechny), ale není všespasitelná, stoprocentní jistotu bezpečí nezaručí, obzvlášť když nebylo učiněno maximum pro bezpečí matky i dítěte, které učinit šlo. Ono to černý svědomí z odmítnutí běžné volby v tý dušičce malinko hlodá, ať to Štěpánka přizná :-). No a tam může být kámen úrazu a zdroj nečekaných komplikací. A o to jde - že by každej měl vlastně udělat maximum pro bezpečí dítěte i sebe, aby neměl žádný černý svědomí, a tím byla jeho duše při porodu vyrovnaná. Černý svědomí je podle mne větší zkáza, než co může způsobit porod v porodnici s pocitem sice útlaku a omezení, narušení porodu apod., ale s pocitem celkové konečné zajištěnosti. Co když se to dítě při porodu doma cítí stísněněji, než by se cítilo v porodnici? Jsem přesvědčena, že vnímá všechny pocity matky i pocity a náladu kolem ní. Ono totiž jistě také vnímá to, co je uděláno pro jeho zajištění, kdyb se mu nedařilo vylézt ven. Necítí se takové proti všem doma rozené dítě matkou naopak zrazeno? Myslím, že záleží jen na matce, jakým způsobem bude dítě v porodnici poškozeno. Pokud si je opravdu jistá svým porodním procesem, nenaruší jí ho (a tedy pocity děcka) ani sada kapaček, ani žádnej dr. ani nic. A pokud se bojí, že jí uškodí nevhodné zásahy v porodnici (ano, jsou opravdu mnohdy nevhodné a zbytečné - velmi souhlasím!), tak tím ukazuje, že si sebou vůbec jistá právě není. Že tam prostě uvnitř v duši něco hlodá.

Velký rozdíl je jiný případ - nevnímám jako ošemetné nečekané porody doma a až pozdějším odjezdem do porodnice, ta žena prostě jinak a líp jednat nemohla a nic jí v hlavě za černé svědomí tedy nemůže hlodat. Vnímám to jako že tato nečekaná rodička do bezpečí svou vůlí nezasáhla. (Ale u Štěpánky je to jinak. Ta ze své vůle plánovaně do bezpečnosti zasáhla.)

Také se obávám, že toto nepomůže průkopnicky zavést u nás porody doma jako běžnou alternativu. Je to v případě Štěpánky jakoby takové excentrické dětinské citové vydírání společnosti - když ty mi nezajistíš dozor, tak si budu rodit doma sama. S citovým vydíráním se daleko nedojde. Možná by bylo lepší do těch porodnic chodit a postupně svým laskavým pohodovým chováním ukazovat lékařům, že nemusí mít o porod takový strach, že ho opravdu nemusí považovat za nemoc. Paradoxně tak, že rodička přijme důstojně vše, co na ní páchají, a nenechá si narušit svůj hladký průběh porodu ani kdyby nad ní stál primář a ječel :-). Až bude většina rodiček rodit hladce za všech okolností, lékaři se o ně přestanou tolik bát a zmírní svoje "preventivní" ustrašené ataky. A kdyby bylo milé jemné prostředí v porodnicích, juj, to by bylo príma, ale to bude až za dlouho.....