Přidat názor k článku Jak jsem rodila ve Třebsku

Jsem muž. Nehodlám mít rodinu ani děti - jsem gay. Nicméně musím dát autorce za pravdu - v případě, že si je jistá (cítí to vnitřně...), že vše zvládne, není důvod, aby žena porod neabsolvovala doma. Mimochodem - moje matka byla "pod lékařským dozorem". Když rodila mě - tedy třetího syna. V době, kdy jí porod probíhal, byla u ní nezkušená sestra. Bylo jí trapné, jakožto zkušené matce, nějak křičet či bědovat...a tak se doktoři sem tam koukli..."Ještě nic, maminko? No, to bude holčička. Ona se dlouho strojí..." a nechali ji tak. Asi po osmi hodinách přišla lékařka a zjistila, že už neslyší moje ozvy. Násilím (tlakem na břicho) moje matka porodila. Následkem "porodu v nemocnici a pod lékařským dozorem" pro mě byla poporodní obrna - nedostávalo se mi vzduchu, takže hrozilo poškození mozku, což máti zjistila až když jsem se nevyvíjel podle běžných standardů. Další příjemnou zprávou od lékařů, když tuto skutečnost zjistili, bylo oznámení, že pravděpodobně nebudu chodit, mluvit a budu nevzdělavatelný. Potěšující informace, ne? Zvlášť pro matku po traumatickém porodu. Upozorňuju, že chodím, mluvím (až moc:-), absolvoval jsem střední školu se slušným prospěchem a jediné, co mi zůstalo, je kosmetický defekt - pokleslé oční víčko a "neohrabanost" - špatné reflexy. Kdyby však lékaři dělali, co měli, mohl ze mě být úplně normální, zdravé dítě. Porod dítěte není nemoc - nikdy nebyl. Už za našich babiček se říkalo, že "každá rodička je jednou nohou v hrobě". Lékařská péče na tom hodně změnila - ale rány na duši se hojí pomaleji než rány na těle. Dokud se nezmění přístup lékařů k ženám a porodu jako takovému, nemohou se divit, že jim ženy budou rodit doma.