Přidat názor k článku Beton nad zlato

Ahoj,
pročetla jsem všechny vaše příspěvky a dodávám svou zkušenost. Já jsem se naučila "jezdit" s kočárkem po schodech. Je to tedy spíš takové skákání, ale pokud zrovna někdo nebyl po ruce (zaměřovala jsem se hlavně na klidně jdoucí pány) tak jsem volila tento postup. A taky z toho důvodu, že bydlíme ve staré části Prahy v 2. patře bez výtahu, místnost na úschovu kočárků neexistuje, do sklepa si troufnu jenom snad v případě ohrožení života a ponechat kočárek dole na podestě jsem zkusila pouze jednou - okamžitě jsem ho měla plný nedopalků (někomu asi posloužil místo popelnice). Tato "jízda" po schodech jde jak dolů tak nahoru, akorát jsem vyrobila polstrované "udělátko", aby se chlapečci nezapasovali hlavičkou do zadní strany kočárku (do té, která je samozřejmě dole). Ale dost mě bralo, když jsem jela s kočárkem a se mnou šel bídně po schodech chodící prostřední syn - držet jsem ho nemohla, když jsem oběma rukama pevně držela skákající kočárek a trnula jsem strachy, aby se neskulil dolů nebo ho případně nechala nejdřív nahoře - samozřejmě řvoucího - a trnula strachy, aby ho někdo neodnes, potom jsem zase pro změnu nechala dole kočárek a letěla pro syna - uf, když to tak píšu, jsem už ráda, že už máme děti větší :-))
A při nastupování do dopravního prostředku se ze mě stávala naprosto bezohledná ženská, která přejíždí nohy tomu, kde tam stojí :-)) (pokud ty lidi neuhnuli sami).
Ale plně souhlasím s tím, že nejen Prahy je co se týče bariér příšerná a ani u nových staveb se požadavek na bezbariérovost nedodržuje. No ono se není co divit, lidi studující architekturu vstupují na školu s velkými cíly a jen málo z nich ty své cíle taky realizuje (viz. stavby tzv. "podnikatelského baroka" z pražského okolí.)
Přeji všem pevné nervy v cestách přes překážky.