Beton nad zlato

Už v bezdětných dobách mne fascinovalo, jak "moderní" pražské metro naprosto nepočítá s tím, že by se jím mohli přepravovat i osoby na kolečkách. Tehdy jsem měla na mysli vozíčkáře, ale - jak ukázaly pozdější časy - týká se to i maminek s kočárky.

Jelikož nepožívám "výhod" placené mateřské dovolené, jsem čas od času nucena jet na nějakou tu pracovní schůzku. Automobil naše rodina nevlastní; dá se říci, že jsme spíše nepřátelé automobilismu, zvlášť v hlavním městě, kde pro samá auta není kam plivnout, a tak musím s kočárkem jezdit "sociálkou", jak nazývají MHD snobští panáčci s placatými zadky, rozsezenými od sedadel svých motorových ořů. Nakladatelství, do kterého chodím nejčastěji, je od nás poměrně blízko, čtyři stanice tramvají z Palmovky, kde jsem pěšky za 10 minut, takže to zvládám procházkou. Ovšem někdy musím dál. Jako třeba dnes.

Potřebovala jsem se dostat na Kavčí hory. Zdánlivě žádný problém, metro máme asi sto metrů od domu. Jenže! Jak jsem už nastínila výše, metro je ke kočárkům dosti nepřátelské a na trase Českomoravská - Pražského povstání hned dvojnásob. Jednak na Florenci nelze přestoupit, aniž bych přitom otravovala spoluobčany (upřímně řečeno, je mi hloupé otravovat i na dva schody do tramvaje; neumím si představit, že bych po někom cizím chtěla, aby mi pomáhal nést náš těžko manipulovatelný kočárek do dvaceti, třiceti schodů), druhak na Pražského povstání nejde vystoupit. Proč? Protože jsou tu vysoké statické schody. Proto. Takže jsem musela jet metrem na Karlovo náměstí, kde mi tři schody při výstupu ochotně pomohl překonat mladý manager s kufříčkem, odtud tramvají 24 do stanice Otakarova, zde přestoupit na nízkopodlažní bus č. 193… a z Pražského povstání jsem už ten kousek došla pěšky.

Když už jsme u těch stanic… za vůbec největší lahůdku považuji stanici metra Vltavská. Postavena byla v osmdesátých letech dvacátého století, kdy už kočárky pro mimina existovaly, ale odmítá to zcela vzít na vědomí. Přesněji řečeno odmítli to vzít na vědomí architekti, ing. Vladimír Uhlíř a ing. Jiří Navrátil. Na stanici metra Vltavská totiž ani nenastoupíte, ani nevystoupíte. Ani jeden ze čtyř (pěti) vchodů nemá ani "rampu", ani betonový nájezd pro kočárky, o výtahu nemluvě. Hlavně že má v atriu fontánu.

Podobný případ je stanice Náměstí Míru. Taky samé schody. Tentokrát od týmu ing. arch. Miloš Kuthan a ing. arch. Ladislav Dufek. Tihle pánové asi taky neměli v rodině nikdy žádné děti. A nejsou zdaleka sami. Více než polovinu stanic metra projektovali zřejmě staří mládenci, neboť tyto jsou také matkám s pojízdným dítětem nepřístupny.

Jedna stanice metra vyšla náš stát přibližně na tři sta milionů korun. Nedovedu si představit, že se do takové částky nevešlo pár korun navíc, na trochu toho betonu na bezpečný nájezd. A když už ne v dobách totalitních, proč se s tím něco neudělalo za téměř čtrnáct let od šmirglpapírové revoluce? Takhle se do programově bezbariérové Evropy dostaneme těžko.

Nemám představu, kolik asi tak může stát náklaďák betonu. Do stavebnin jsem nikdy nedělala. Přesto se domnívám, že kdyby každá rodina s kočárkem nebo s vozíčkářem dala deset korun, mohly by betonové nájezdy být ve všech devětačtyřiceti (pokud jsem špatně počítala, pardon) stanicích metra. Znáte to: když nejde Mohamed k hoře…

Co myslíte, neměli bychom začít vybírat?

P.S.: Manžel tvrdí, že betonové nájezdy v metru nejsou proto, aby o ně "davy nezakopávaly". Podle mého názoru je to blbost. Když davy nezakopávají na jezdících schodech, proč by měly zrovna tady? Anebo tvůrci metra uvažovali podobně?

P.P.S.: Na stanici metra Budějovická JE nájezdní rampa. A jen tak pro zajímavost, jedním z autorů architektonického řešení je žena, ing. arch. Věra Machoninová. Nechci být sexista, ale nesvědčí to náhodou o něčem?