Přidat názor k článku Beton nad zlato

Ahoj Monty a ostatní "kočárkářky",

Naprosto s vámi souhlasím, že cesta MHD s kočárkem je někdy očistec.

Já teda nemám problém někoho poprosit, aby mi pomohl s kočárkem - i do delších schodů. Zatím jsem se nesetkala s neochotou, a vždycky mě mile překvapí, když se někdo nabídne sám, což je překvapivě často.

Ale přece jenom jsem taky radši soběstačná, takže plánování trasy kolikrát připomíná itinerář na Mont Everest, a ne krátkou cestu po Praze, kterou jsem dřív ani nezaregistrovala, neb jsem ji pročetla.

Ale myslím, že mnoho cest se dá tak naplánovat, aby bylo zapotřebí co nejmenší asistence druhých osob - viz. např. ten Florenc, to taky obcházím venkem. Nebo někde jde třeba stanici dojít pěšky, protože na té cílové jsou ty statické schody a na vedlejší ne.

Co ale já považuju za dost velký problém, jsou právě ty jezdící schody, myslím ty dlouhé, dolů do metra. Vy nemáte strach jet s tím kočárkem dolů? Pro mě je to vždycky perná chvilka, při které se dost zapotím. Zkoušela jsem jezdit i s rukojetí směrem dolů, i obráceně, a pokaždé jsem z toho byla dost vystresovaná, že mi kočárek vyklouzne a nekontrolovaně se pořítí dolů. Tak tam vždycky stojím, křečovitě svírám rukojeť, a strašně nesnáším ty "důležité lidi", kteří tak strašně pospíchají, že jim není trapný se tou maličkou mezírkou mezi kočárkem prodírat - vždycky trnu, že ohrozí mojí už tak povážlivou stabilitu.
Kdyby tak všude mohly být výtahy!!!

Přiznávám, že samotnou mě nikdy před těhotenstvím nenapadlo přemýšlet, jak tuhle a tuhle trasu zvládají mamky s kočárkama nebo vozíčkáři. A v tom je asi ten největší problém - lidé neřeší to, co je zrovna nepálí, nebo si to ani neuvědomí. A proto je asi třeba se ozývat, a to hlasitě.