Přidat názor k článku Beton nad zlato

Ahoj,
kdysi jsem si přečetla knihu od Johna Graye Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. A tam mě zaujalo tvrzení, že ženy velmi často očekávají, že muži jim budou "číst myšlenky", že prostě budou sami od sebe vědět, co ony chtějí. A uvědomila jsem si, že přinejmenším v mém případě je to pravda, a to nejen ve vztahu k manželovi, ale tak nějak všeobecně - očekávala jsem, že lidi prostě poznají, když je mně dejme tomu špatně nebo jsem zraněná či nemocná, a pěkně mě pustí sednout, pomohou mně s tím, co potřebuju atd.. A řekla jsem si, že to zkusím změnit a vždycky, když něco budu potřebovat, si o to zdvořile říct.
No, je to trošku problém, hlavně to "zdvořile", mám tendenci říkat to spíš ukřivděně a naštvaně (ve stylu "když ti to nedojde samotnýmu, ty blbče..."), ale myslím si, že jsem se to nakonec docela naučila, a je to paráda.
Když potřebuju pomoct s kočárkem - tak slušně poprosím. Proč taky ne? Třeba si mě ti pánové fakt nevšimli, třeba jim něco dělá starosti a nesledují okolí, třeba si myslí, že některý z ostatních pánů patří ke mně a pomůže mně, třeba... A i kdyby za tím nic takového nebylo a jim se prostě jenom nechtělo - je to zkrátka příjemnější řešení, než zůstat na zastávce (kočár sama nenaložím) nebo se s těma lidma pohádat. Totéž, když potřebuju pustit sednout - zejména v tom případě, že v trolejbuse je volno, ale ne jedno z těch mála míst, na která si může sednout i ten, kdo má kočárek, se ukazuje, že ti lidi sice vidí maminku se třema dětma, ale vidí taky volná místa a nedojde jim, že pro mě jsou nepoužitelná, kolikrát se pak ještě deset minut omlouvají. Takže já bych doporučila si prostě s klidem a zdvořile poprosit - není se za co stydět!
Na druhé straně vím, že v Praze je to horší, toho jsem si všimla, už když jsem tam byla na škole, takže tam se možná těm kyselým pohledům a ukřivděným ksichtům nevyhnete - tady v Brně to není tak zlý, zažila jsem to jenom párkrát.

Ahoj a držte se!

Žaba