Přidat názor k článku Nápadník

Ahoj Simčo,
moc tě asi nepotěším, ale chtěla bych ti napsat něco podobného, jak to bylo u mě. Snad to u tvé dcery nebude mít až tak dlouhého trvání, když se ohlédnu zpětně, sama sobě se divím.. No ale co chceš - byla jsem nevyspělá puberťačka. :o) Jen pro srovnání musím říct, že u tvé dcery jde asi o větší nátlak než tehdy u mě..

V 15 jsem začla "chodit" s klukem o 4 roky starším. V té době mi to samozřejmě hrozně impomovalo. S mamkou jsme měly do té doby vztah celkem v pohodě, ani lehká puberta před tím to nijak nerozhodila. Nicméně postupem času se mi stále víc nelíbily narážky typu "tohle si na sebe neber, jen když jdeš se mnou", "proč se maluješ", nelíbilo se mu, že když jsem začla pracovat a mít své peníze, chtěla jsem i já občas zaplatit večeři a "necítit se vděčná".. V té doby (snad naštěstí) ještě mobily nebyly a tak jen co jsem přišla z práce, mamka mezi dveřmi hlásila, že "už volal, kde jsem" a mě jen třeba ujelo metro a jela jsem dalším.. No, jak jeho chování gradovalo, začal mě tlačit do dětí a svatby, já nechtěla, necítila jsem se na to.. ještě jsem nikde nebyla, nic neviděla a věděla jsem, že na tohle ještě nejsem připravená.
Navíc mamka viděla, jak mě to ubíjí, tak mi dávala rady, co bych měla dělat.. A začly hádky. Čím víc ho ona očerňovala, tím víc já ho obhajovala, přestože jsem ho sama měla už plné zuby. Ale kdybych přiznala, že je takový, jak mamka říká, v tom případě by mi hrdost nedovolila být s ním. Nakonec jsem se s ním rozešla a mamka mě tehdy hodně podržela.. Vůbec neřekla "já jsem ti to říkala" (což nesnáším asi jako všichni), ale řekla jen "ty sis na to musela přijít sama, viď.."

Simčo, trvalo to šest let. Od mých 15 do mých 21. On zůstal stále stejný v těch 19 jako v 25, já ale ne.. Vyvíjela jsem se a prostě v těch 15 jsem byla jiná než v 21... Snad to tvoje dcera pozná dřív než já, dřív než se stane něco, čeho by později litovala.

Myslím, že i když vám to s manželem oběma bere nervy, ona si na to opravdu bude muset přijít sama. Čím víc jí budete říkat, jak je hroznej, tím víc ho ona bude bránit. Mě pomáhalo si vyslechnout mamču ne v hádacím stádiu, ale když už jsme byli v klidu, ona mi řekla, jak se na to dívá a já si to pak měla čas srovnat v hlavě.. v tu chvíli bych to samozřejmě nepřiznala. :o) Přeju pevné nervy a držím palce.