Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

Já jsem hrozná matka, tvé pocity nesdílím :)), ale přeji ti, aby tě pocit prohry přešel co nejdříve.
První těhotenství jsem měla v pohodě, nakonci přestala placenta vyživovat mimčo a tak mi porod vyvolávali. Po třech dnech kontrakcí to skončilo ztrátou ozev a rychlým císařem při celkové narkóze, když jeden doktor křičel na druhého ať se nepřevléká, že není čas, tak mi došlo, že je to opravdu vážné.
Ale usnula jsem a když jsem se vzbudila, tedy až druhý den ráno (možná jsem se večer po operaci vzbudila, ale plynule přešla do spánku), tak mi za chvilku přinesli miminko ke kojení, nádherně se přicuclo a mě to přišlo tak nějak samozřejmé vzbudit se a mít miminko. Zdálo se mi úžasné, jedinečné, jako zázrak. Manžel ho viděl jako první, když ho přenášeli na oddělení a je na to dosud hrdý ...
Druhý porod jsem si přála přirozený, asi zblblá všemi těmi články a nadšenými maminkami. Byla jsem sledovaná kvůli jizvě, ale rodila normálně. Kontrakce opět křížové, prakticky stejné jako minule, opět tři dny, jen nepravidelné celý porod, dvě hodiny jsem si odpočinula s epidurálem, ale na závěr (po té co epidurál už nezabíral)jsem cítila, že je něco špatně. Můj porodník (sledoval mě celá obě těhotenství a rodil obě děti) se u mě nějak moc motal, moc se hrabal uvnitř, monitor opět připevněný mimču na hlavě ... přála jsem si, aby mě uspali a probudila se se zdravým miminkem ... no pak tam byl další doktor, nastřižená jsem byla všemi směry, kleště byly naštěstí nutné jen na přichycení a já měla jediný pocit "To jsem netušila, že se rodí zadkem? :))"
V jednu chvíli jsem z polokómatu otevřela oči a viděla, že nesou miminko, netušila jsem, při jaké kontrakci se narodilo. Bylo mi to jedno, věděla jsem, že ještě bude placenta, šití a jen jsem doufala, že mi dítě nebudou cpát k prsu. Naštěstí tam byl rozumný dětský doktor a mimčo jen zkontrolovali, řekli, že je zdravé, to mi tak nějak stačilo, zabalili, dali ho manželovi a ten mi ho držel u hlavy. Vzhledem k tomu, že jsem pak několikrát zkolabovala to bylo určitě lepší. Dali mi ho po dvou hodinách, ale pamatuji si jen, že jsem si jen přála, aby si ho už odnesli. Pak jsem opět zkolabovala.
Od asistenky jsem se dozvěděla, že pan doktor zastrkoval dítěti dovnitř ruku, kterou se dralo ven, pak se ztratili ozvy a zároveň zeslábly kontrakce a císaře němohli dělat, protože hlava byla moc dole. Můj pocit, že jeden z nás to nepřežije nebyl daleko od pravdy. Pochopila jsem komentáře: "Ještě nemáme vyhráno" i vyčerpaného porodníka, který řekl na závěr "dalo mi to zabrat" A je pravda, že se na něj chodil dívat na šestinedělí, i když je typický tím, že se úžasně stará o maminky, ale děti nevnímá.
Pokud ještě někdy dítě, jedině plánovaným císřem z celkovou narkózou. Chci aby přežilo.
Záplavy lásky při prvním pohledu na dítě jsem tedy necítila. Láska se spouštěla až s každým kojením (u druhého dítěte až s tím druhým, kdy už jsem byla víc při vědomí a je pravda, že velmi silně.
Manžel byl při porodu, má dosud trauma (tam dodával odvahu). Trochu jsem tomu přidala asi i já, jsem typ co nehysterčí, nekřičí, rovnou umírá :))... tak se nemůže uklidňovat, že jsem hysterka.
Nejsem ráda, že byl druhý porod přirozený, nejsem za to vděčná, jsem vděčná svému lékaři, že mám živé a zdravé dítě.