Chtěla jsem své dítě přivést na svět přirozenou cestu, chodila jsem cvičit, na předporodní kurzy, četla jsem jak divá, sháněla informace o porodech, objížděla a vybírala porodnice a zatím to dopadlo takhle.
Milá Pet a další maminky, které jste přivedly na svět své děti mocí císařského řezu.
Předně musím říci, že obdivuji ty, které to přijaly jako vítězství nebo prostě jako holý fakt, že to jinak nejde a přirozený porod by byl pro ně i pro jejich mimi nebezpečný.
Já jsem bohužel ten druhý případ. Malé bude v lednu rok a až dneska, po přečtení článku o Andulce a příspěvků od jiných mamin, dostala moje dušinka odvahu se vypsat.
Moje těhotenství probíhalo v pohodě až do 36. týdne, kdy si naše zlatíčko postavilo hlavu a otočilo se hlavičkou nahoru. Když mi to můj gynekolog v ordinaci říkal, nezvládla jsem to a udělalo se mi slabo. To, čeho jsem se celé těhotenství bála jako čert kříže, bylo tady. Hrozil mi porod KP a nejspíš císařský řez. Můj pan doktor sice ještě neházel flintu do žita, říkal že se třeba mimčo otočí, že ještě je do porodu dost času. Ani po jednom slzavém dnu jsem to nevzdala a začala hledat na všechny možné dostupné informace (hlavně na internetu) o porodu KP, o cvičení kterým lze „mimčo otočit“ (pak mi jedla dula říkala,že to nedoporučuje, že se má všemu nechat přirozená cesta,ale…). Musím říct,že tehdy mi byl velkou oporou můj manžel.
Mezitím jsem byla už na vyšetření v porodnici, kde jsem chtěla rodit. Tam mě pan primář omráčil tím, že si v tomto případě přijímají rodičky týden před termínem porodu, aby je sledovali. I když jsem mu říkala,že to máme autem sotva deset minut do porodnici, stále trval na svém.
Věděla jsem,že bych to nezvládla. Ležet a čekat. Jak říkal manžel, byla bych jako ta babička, co jí vezmou její zahrádku a dají jí do domova důchodců. Bude chřadnout a uvadat… Byla jsem rozhodnutá udělat cokoli,abych tam nemusela dříve než budu mít rodit.
Bylo to krátce před vánocemi a ještě dnes je mi z toho úzko. Takže jsem lezla po čtyřech, ležela hlavou dolů…a mimčo se nakonec otočilo správně.
Po dvou týdnech stresu a to byla neuvěřitelná úleva, že budu na svátky doma (možná). Sice mě čekalo ještě to nejtěžší, přivézt mimčo na svět, ale já se na porod moc těšila. Mohla jsem tedy prožít loňské vánoce v klidu a v pohodě.
Blížil se den D a protože jsem dva dny přenášela, měla jsem se přijet ukázat do porodnice.
Prohlédli mě, natočili a prý by bylo nejlepší,abych už tam zůstala. Ale bylo mi dobře, k porodu to prý ještě nebylo. Tak proč? Věřte mi,že když vám lékař řekne, že už nejste nejmladší (tehdy mi bylo 29) a už dva dny přenášíte, máte sto chutí říct mu něco pěkné od plic. Neřekla jsem mu nic, ale prostě jsem se vzepřela,že tam nezůstanu, že je mi dobře a pokud je vše v pořádku, tak nevidím důvod. Podepsala jsem revers. Věděla jsem co dělám a co je pro mou psychiku nejlepší.
Odjeli jsme s manželem domů. Tam jsem trochu poklízela a ve čtyři odpoledne se dostavily první kontrakce. Pak střídavě slábly a zase sílily, když byly po šesti minutách, odjeli jsme v noci do porodnice. Bylo něco kolem jedné hodiny.
Byla jsem připravená na přirozený porod. I když jeden z výše zmiňovaných lékařů byl opravdu velmi nepříjemný, i když jinak to byl odborník na svém místě, vybrala jsem si tuto porodnici, protože je malá, pár maminek, klid, dalo by se říci „rodinné prostředí“.
Ale ouha. Všechno bylo jinak. Kontrakce najednou začaly slábnout, mimčo se přestalo ozývat. Bylo nutné rychle udělat císařský řez, aby malá nebyla přidušená. Bohužel v celkové narkóze.
Jsem velmi otevřená ve svých názorech a přála jsem si, aby manžel byl u předporodního vyšetření se mnou. I když se to panu doktorovi moc nelíbilo (byl bohužel ten ,co mi říkal, že už nejsem nejmladší), zůstal u mě až do doby než mě odvezli na operační sál a já byla tak ráda,že tam je a že mi „očima posílá vzkazy“, abych se držela.
Anežka se narodila ve 3,13 hod a ve 3,17 hod už jí manžel viděl. Všechno mi nafotil, jak byla „ušpiněná“,jak jí umývali, vážili…Moc jsem ho o to prosila, když jsem naši malou nemohla hned vidět, tak abych to měla aspoň zdokumentované.
Potom Anežku hodinu a půl opatroval, nosil v náručí a tišil, protože křičela hlady, dokud jsem se neprobrala z narkózy. Když mi jí pak dal do postele, neměla jsem slov... Bez něho bych to nezvládla. Jsem mu strašně moc vděčná, jak se o naši malou staral.
Byli jsme spolu všichni tři ještě půl hodiny, pak Anežku odnesli, já byla jak ve snu po narkóze, potřebovala jsem se z toho vyspat.
Příběh má vlastně šťastný konec, teď Anežka spinká spokojeně v postýlce, je to naše zlatíčko, já neměla žádné pooperační komplikace, jizva se vcelku rychle zahojila, i když první týden to příííííšerně bolelo.
Jenomže dušinka se s tím ještě nesmířila. Jsou dny, kdy si na to ani nevzpomenu,ale příběh Pet mi to opět připoměl.
Chtěla jsem své dítě přivézt na svět přirozenou cestu, chodila jsem cvičit, na předporodní kurzy, četla jsem jak divá, sháněla informace o porodech, objížděla a vybírala porodnice a zatím to dopadlo takhle. Nechci se nějak „rouhat“, jsem vděčná za zdravé a šťastné miminko.Už s tím nic neudělám. Jen mi připadá,že jsem prostě rodila nerodila. Že se na něco člověk těší, těší se jak uvidí toho človíčka, co ho tolik kopal ještě celého upatlaného, pomačkaného, jak mu „pomůže“ na svět sám a zatím…
Ale příroda to asi chtěla jinak. Holt člověk míní a příroda mění.
Tak se mějte hezky.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.