Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

Pro pani Helenu a ostatní, co to nechápou...
Svého syna jsem rodila letos v únoru. První miminko, přečtené snad všechny dostupné informace, předporodní kurz jsem absolvovala i s manželem, chtěl být u toho, když náš syn příjde na svět.
Když jsem v 39. týdnu byla poslána na UTZ a poprvé na monitor, tak jsm zažila dvě velká překvapení-na UTZ mi řekli, že mimi je zpátky zadečkem dolu a na monitoru že mám kontrakce po 2 minutách-já o nich ale nevěděla... Nechali si mě na rizikovém, natočili po pár hodinách další monitor, který už byl klidný, tak mě na propustku poslali domů. Další den jsem se přišla ukázat, monitor zase v klidu, prý že mám přijít další den ráno a domluvíme se, jestli rodit normálně nebo CS.
Jenže v noci mi praskla plodová voda. Moc jsem chtěla rodit normálně. Na příjmu mi dr řekl, že to nepřipadá v úvahu, že ná miminko vypadlou jednu nožičku, tak jsem mu podepsala nějaké papíry, byli jsme dohodnuti na epidurálu. Když jsem se zeptala, jestli může být u porodu manžel, rezolutně prohlásil, že ne, ačkoliv na kurzech nám říkali, že ta možnost tady je.
Šla jsem do porodního boxu, točili mi monitor, moc se mi líbilo poslouchat srdíčko miminka, které se mělo už brzy narodit. Byla jsem v klidu, jen jsem se bála bolesti. Kupodivu, ačkoliv jsem na monitoru měla Himaláje, já je necítila ani trochu.
Pak mě odvedli na operační sál, položili, přivázali ruce a nohy a najednou: Jdete do celkové anestezie, miminku vypadla i druhá nožička azakalila se plodová voda. ŠOK, pálení v puse a tma...
Danýsek se narodil v půl čtvrté ráno, manželovi dvě hodiny nedali vědět, co se s námi děje, až pak ho zavolali, ať si jde malého pochovat.
Já se probudila až v půl sedmé ráno na JIPce, motala se mi hlava, byla jsem otupělá a přiznám se, že tak zpitomělá, že jsem se ani nezeptala, jestli je syn v pořádku. Tak nějak jsem předpokládala, že ano.
V 10:30 nám miminka přivezli na kojení, moc nepomohly, takže syn ani nesál, nevěděla jsem jak na to. Pak nám je vozili pravidelně po 3 hodinách, vždy asi na 5 minut.
Druhý den po obědě sprcha a na poporodní, tam už jsem se synem bylůi spolu, kojení nám začalo jít a jde do dnes.
A mé pocity? Cítím se hrozně moc ochuzena o jeho první pláč, mám pocit, jako bych k němu přišla zadarmo, mrzí mě, že jsem ho nemohla přivítat v "novém" světě. Mrzí mě to o to víc, že mmanžel byl tak hotový, že má syna, že zapomněl fotit:o))))))))))))))))
ALE po několika dnech, to už jsme byli s malým doma, mi došlo, že rodit před sto lety, tak to ani jeden z nás nejspíš nepřežil.
Chtěla jsem jen říct, že jsem vděčná lékařům za život svůj i mého syna, ale přesto mě mrzí, že jsem nerodila normálně. To se přeci nevlučuje, ne? Nejde o to mít komplikace a rodit normálně, ale o přání nemít ty které komplikace a rodit normálně....
Už to chápete???

Omlouvám se za Lovosice, velice mě tento článek oslovil!