Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

Tento článek a diskuse se mě také bytostně týká. Děkuji Aidě za příspěvek "Měla byste být vděčná". Ano, ty kladné i záporné pocity existují zároveň a nelze ty "špatné" prostě vyrušit a nechat si jen ty "dobré".
Je to už rok co se naše dcera Eva narodila akutním císařským řezem. A to teprve ve 35. týdnu těhotenství. Začala jsem totiž krvácet a bylo podezření na předčasné odlučování placenty. Malou hned převezli na JIP do sousedního města a mně za ní pustili až 5. den po porodu, do té doby jsem ji viděla jen na fotkách. S kojením jsme naštěstí problém neměly, kojíme dodnes. V prvních týdnech a měsících jsem měla velké výčitky ohledně jejího příchodu na svět - nedonosila, neporodila... a do toho strach, aby byla v pořádku co se týká psychomotorického vývoje. Díky bohu je zdráva - dnes udělala své první samostatné krůčky ("mami, tati, co se to děje, já chodím???!!!").
Hodně mi pomáhala myšlenka, že Evička se potřebovala narodit právě tímto způsobem a právě v tuto dobu. Samozřejmě jsem se musela také vypořádat se sebeobviňujícími myšlenkami (a ještě se vypořádávám, i když už ne tak intenzivně). A závěr? Zní banálně, ale je to prostě tak. Žádné kdyby není a nezbývá než věřit, že příště to dopadne lépe.