Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

je pravda, že se svými "vnitřními" pocity NIKDO nic neudělá. Takže stejně jako si nemůžete přikázat, aby vám byl někdo sympatický, když není, tak se nic nedá dělat s pocitem, že "jsem něco nezvládla". Stokrát můžete vědít, že rodit císařem není žádná hanba, tisíckrát budete vděční, že doktoři zachránili život váš, i vašeho miminka, ale ta myšlenka, ten vtíravej povcit, ten tam prostě zůstane.
Nevím, nezažila jsem to v tomhle rozměru. My jsme se nějak nemohli miminka dočkat, nějak se nám nedařilo a tak nakonec se zadařilo až po IVF. Od 8 do 19 tt jsem proležela v nemocnici s krvácením a s mojí utkvělou myšlenkou, která se do mýho mozku zahlodávala jak nechutnej červ, že teď... tohle krvácení - to jsme o to naše vytoužený miminko přišli. Těch hrůz, co se mi zdálo! A proplakaných nocí a dní..... měla jsem obrovskej strach. Takovej jako nikdy v životě. Ale po celý těhotenství jsem se porodu neobávala, strach jsem neměla ani když se to blížilo. U mě to bylo v duchu "když už ho dostali dovnitř, ven se taky nějak dostane" :-))) A to bylo vytrvale v poloze příčné - to znamená císař bez debat a včas! Ke změně došlo týden před porodem.... a pro změnu do polohy KP. A taky se tak nějak předpokládalo, že to bude císařem. Ale nakonec pan primář rozhodl jinak. Prostě, že to zvládneme, i když (jak říkal) nade mnou bude po celou dobu viset nabroušenej skalpel :-))))). A taky jo, nakonec jsem rodila "normálně", čtyřkilovou (!!) holčičku.
Proč to ale píšu. Chápu, že se Blanka cítí ochuzená, páč já jsem naopak na sebe nesmírně pyšná. Že jsme to s Miškou zvládly. Opravdu jsem na to pyšná a mám pocit, že mám být na co!!!
Takže chápu, že někdo to může mít naopak.

Ale to co chci napsat je, že VŽDYCKY je potřeba na všem hledat pozitivum. Jinak se člověk bude na vždycky užírat tím, že zklamal.
Nekojím, nějak se nezadařilo. A chtěla jsem.... OPRAVDU jsem chtěla. Ale....... vím, že jsem pro to udělala skoro maximum (skoro, páč dycky je co zlepšovat) a taky vím, že co se bude moct příště změnit, to změním. ALE důležitá věc...... VÍM, že Miška nestrádá. Takže pro mě ponaučení z mýho nekojení - příště se snažit o krapítek víc.... a když to zase nezvládnu? No, tak budu mít ještě jedno takhle krásný a spokojený dítko.

Takže rada... (jestli smím poradit).... až na tebe Blani padnou chmury, že to nedopadlo jak jsi si představovala, tak za prvé ne všechno v životě dopadne podle našich představ..... bohužek je to tak, život je sviňa a dělá si co chce!za druhé zvládli jste to na jedničku i za takových okolností, no to je přeci SUPER! a za třetíkoukni na svoje mimčo, jaký je krásný a šikovný a pomysli, co se všechno mohlo stát!

Jo, je to spíš o tom, nerozebírat něco, co se nedá změnit. Naučit se žít s tím... smířit se se skutečností. Ale je mi jasný, že nesedíš doma a neužíráš se. A neboj. Na každýho to někdy dolehne.