Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

Ahoj Blanko,
díky za tvůj článek. Konečně vím, že nejsem sama, kdo tak úplně nemůže skousnout neplánovaného císaře, i když třeba z jiného důvodu.
Taky jsem chtěla přirozený porod, nijak se v těhotenství nešetřila, spoustu toho načetla, cvičila, masírovala hráz atd., a po 20 hodinách byl porod ukončen sekcí jako nepostupující pro špatnou rotaci hlavičky. Kdyby se čekalo dál, skončilo by to nejspíš kleštěmi a poté, co jsem viděla to údajně malé dítě – 4kg a obvod hlavy 37cm, by možná chudák dopadl kdoví jak. Pracuju s postiženými dětmi, a u cca poloviny dětí s DMO jsou důvodem perinatální komplikace, asfyxie, klešťové porody...
Měla jsem štěstí na naprosto skvělý personál na porodním sále, primář s tím přišel včas, ještě než začal mít malý opravdu problém, stihlo se to ve spinálu, manžel dokázal říct ta pravá slova v pravý čas – a díky jeho slovům se necítím jako ty. Problém u mě je jinde: poprvé jsem něco fyzicky nezvládla. Jsem tvrďák, místo prahu bolesti je u mě někde v úrovni horních futer, ani po tom císaři jsem neměla dojem, že by to nějak moc bolelo, ale mám šílený strach, že u dalšího dítěte to bude totéž a třeba narazím na doktora, který to bude chtít „zkusit“ a bude to zkoušet tak dlouho, až to odskáče naše miminko. Prostě už svému tělu nějak nevěřím. Brala bych plánovaného císaře – jako bezpečí pro miminko.
Jsem ráda, žes své pocity napsala, možná je to první krok k tomu se s tím srovnat. (Platí to i pro mě.)
Hezké Vánoce tobě i dcerce.
Věra