Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

Milá Blanko,
především díky za tento článek. Pocity, které popisujete, mě trápí celého půl roku, od narození mého syna. Bohužel si ani nemůžu říkat to, co doporučují některé duly nebo PA, totiž že mimi se samo rozhodne, jak a kdy chce na svět - mě udělali SC ve 34. týdnu kvůli jakémusi (nakonec nezjištěnému) zánětu doprovázenému silnou bolestí (vypadalo to na slepé střevo, ale to se nepotvrdilo). Já si tedy navíc vyčítám, že syn byl násilně vytažen do světa z poklidné dřímoty v bříšku, nic netušil, nic mu nechybělo ... a najednou přijde někdo s nožem ... a vyčítám si, že jsem mu připravila tři smutné týdny v inkubátoru, jen proto, že jsem nezvládla bolest od onoho zánětu.

Přestože jsme na mimi dlouho čekali, celé těhu bylo naprosto bez problémů a taky jsem chtěla co nejpřirozenější porod, nejlépe ve Vrchlabí :-) ... dneska ale kvůli tomu, jak to dopadlo, velmi pochybuji, zda budu mít někdy odvahu na druhé dítě.

Pozitivní na tom je, že teď - po půl roce - mi začíná připadat, že už na způsobu porodu trošku přestává záležet. První týdny jsem doslova brečela pořád, nejen jak někdo píše, při každém pohledu na jizvu, ale doslova každá maličkost mi můj "porod" připomínala. Dneska už (řekla bych) převažují jiné "starosti", první příkrmy, motorický vývoj ... a na okolnosti synova narození už nemyslím tak často. Přesto pořád například neříkám "porodila jsem", nebo "narodil se" - jako porod mi to fakt nepřišlo.

Přeji všem pisatelkám se stejnou zkušeností, ať se jim daří se s negativními pocity vyrovnat, ať už naráz, nebo postupně. Mě moc pomohlo zjištění, že nejsem sama - ještě jednou děkuji, Blanko.