Přemýšleli jsme doma, co je příčinou té změny, kdy člověk přestane volat po bezbřehé liberalizaci všech zvrhlostí a začne mít k rebelování rezervovanější postřeh - takový ten proces tatíkovatění a maminovatění (na sobě samozřejmě pozorujeme). Došli jsme k závěru, že to není věkem, ale určitou rolí a pozicí v životě. Ono dokud žijete za peníze rodičů, bydlíte u rodičů, nemáte za nic odpovědnost a ani nikdo jiný na vás není závislý (takže ani na vás samotných tolik nezáleží - jestli se třeba ufetujete nebo tak), to se to panečku rebeluje a protestuje. Ale jakmile budete mít vlastní bydlení, vlastní zaměstnání a vlastní rodinu (dítě), budete se na celou záležitost dívat jinak. Najednou už vám nepřijde tak perspektivní žít ve stylu "když chvíli vím o sobě, tak to oslavim", "no future". Jenže dnešní doba extrémně prodlužuje to období, kdy je na děti vyvíjen tlak, že musí udělat maturitu, musí udělat VŠ, musí ... Jejich samostatný vstup do života se oddaluje někam k 25 letům a čím těch 10 let od puberty do ekonomické dospělosti vyplnit? Zatím nevím, jak přesně to udělat, dotlačit je k maturitě se snažit budu, ale také se budu snažit, aby děti měly pocit, že žijí svůj život za který jsou také zodpovědní daleko dříve a já budu pro ně jen jakýsi poradce, který je k dispozici, pokud budou chtít.
PS: pro Monty - znáš písničku Narozeniny od Visacího zámku? Nevidíš se v ní trochu?
Předchozí