Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

... to je zase teda diskuze... musím říct, že mi taky přijde že se šíleně propagují přirozené porody a pak jsou z toho takováhle zklamání.

Při prvním těhotenství mi bylo blbě, na žádné kursy jsem nechodila, co jsem chtěla vědět, to jsem si přečetla. Asi ve třicátém týdnu jsem si prohlížela porodní plán a zkoušla v duchu zaškrtávat v kolonkách chci / nechci... a zjistila jsem, že všechny věci "nechci" mají svá ale (nechci nástřih, ale pokud bude muset mimi rychle ven tak ano; nechci císaře, ale... nechci kapačky, ale...). Pak jsem najednou byla v nemocnici, přes veškeré snahy se mimi narodilo ve 33. týdnu. Rodila jsem vaginálně, porod pohodový, rychlý - ale bylo mi to úplně fuk - já jsem rodit NECHTĚLA. Nechtěla jsem, aby moje mimi muselo být měsíc na JIPce, nechtěla jsem dojíždět do nemocnice, nechtěla jsem se rozkojovat s elektrickou pumpou, nechtěla jsem spoustu dalších věcí, ale všechno to v té době bylo rozhodování mezi špatným řešením a ještě horším řešením. Pokud někdo má to štěstí a může se rozhodovat mezi výborným, slušným, horším a nepřijatelným zcela dle své vůle, tak je to něco jiného. ALe upřímně řečeno - ono málo co je takhle černobílé. Přijde mi důležité nebrat tyto drobnosti jako osobní křivdu - situace byla taková a taková, rozhodli jsme se raději pro to špatné řešení než pro to ještě horší.
Moje druhé těhotenství bylo naopak dlouhé, porod vyvolávaný (dva dny po termínu UTZ ukázala velmi malé množství plodové vody, což prý znamená, že placenta už nefunguje jak by měla), komplikovaný. Že bych s nějakým dojetím vzpomínala na to, jak jsem byla ukřižovaná kapačkama a drátama (kapačka s oxytocinem, epidurál, kapačka s tekutinama a drát miminku přímo na tělo - po prasknutí plodovky - protože se doktorce nezdály ozvy a chtěla mít přesnou kontrolu), tak to teda ne. ALe vlastně na to nijak nevzpomínám. Když si vzpomenu na svůj druhý porod, tak se mi vybaví především ta chvíle, kdy doktorka začala řvát "ztrácíme jí, volejte neonatology". Sestru startující k telefonu, manžela startujícího k doktorce, která zůstala náhle sama na všechno. Vytáhnout mmimi vakuovým extraktorem, zaškrtit, přestříhnout a odmotat dvakrát omotanou šňůru trvalo sotva pár vteřin, ale těch pár momentů než naše mimi začalo kolem sebe prskat vodu, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Samozřejmě, že v té chvíli enbyl čas na nějakou zdravotnickou osvětu či zkoumání mého názoru na porod s vakuem - malá v tu chvíli musela ven, tečka.

Ani jeden můj porod nebyl takový, jak bych si představovala. Oba byly příliš dramatické a hlavním pocitem byl šílený strach. Ale prostě to tak bylo - neměla jsem volbu, která by neohrozila moje děti ještě víc, než byly v ten okamžik ohroženy. PRoto moc nechápu všechny ty nářky a pocity zklamání a vlastní nedostatečnosti, o kterých tu čtu - není to trochu masochismus, pořád se v tom rýpat a litovat se?