Přidat názor k článku Jak jsem rodila nerodila

Ahoj cizinko,líbí se mi, že to všechno citlivě rozebíráš.Víš v tom plánování máš ohromnou pravdu.Napíšu Ti jen kousek o sobě a taky proč mám názor ten, jaký mám.
Prvně jsem rodila v 25 letech, už konec těhotenství bylo těžké zklamání, ležela jsem 3 měsíce.Nervy jsem měla tak na dranc, že jsem celé dny brečela.Nakonec jsem těhotenství "neudržela" ( a tady bych mohla být zklamaná poprvé), dcera se narodila v 34+0.Tu noc jsem myslela, že tím všechno končí.Rychlý převoz erzetou do nemocnice a ihned akutní císař pro abrupci placenty (mohlo přijít druhé zklamání?).Tehdy jsem také naposledy rozebírala svoje pocity. 10 dní dcera ležela na JIPce, nikdo nevěděl, co jí je.Prognoza vážně nejistá, bylo to neuvěřitelně strašných dlouhých 10 dní.Dostala se z toho.V nemocnici jsme byly měsíc. Ve 3 měsících znovu nemocnice a další měsíc tam, opětovně nejistá diagnoza a nic moc vyhlídky.Do jednoho roka pořád jen doktoři, žádné návštěvy.Ale já byla vážně šťastná a přitom jsem se tak moc bála, aby nepřišlo něco jiného.
Po třech letech jsem zatoužila po druhém děťátku.Zadařilo se, ale štěstí trvalo jen chvilku, potratila jsem.Tenkrát jsem se docela zhroutila, protože jsem si naivně myslela, že už snad máme nárok na normální těhotenství a zdravé dítě.
Nakonec se mi podařilo po dalších několika měsících znovu otěhotnět a je pravda, že jsem toužila "přirozeně" porodit.Jenže porod trval už 24 hodin a vůbec nepostupoval, takže znovu císař.Můj manžel byl se mnou pouze celé dopoledne až k operaci , ale já si to fakt užívala. Skvělá PA a i tým doktorů byl bezva.Když se malý narodil, měla jsem ho hned po probuzení (chtěla jsem celkovou narkozu) u sebe.Bylo to ohromné štěstí a ani na chvilku jsem nebyla smutná, že jsem neporodila normálně.Protože to zdravé krásné miminko ,které spalo vedle mě, bylo to největší ocenění na světě, kterého se mi dostalo.
Jen pro úplnost, když bylo dceři 5, přišla další velmi těžká choroba, a s následky se potýkáme dodnes (a možná pořád budeme).Je to už 2 roky a já se zase bojím, pořád jsme ve střehu, přesto si dokážu vychutnávat každodenní radosti se svými dětmi.
Proto se nezlob na ostatní, kterým to ve srovnání s tím, co mají za sebou přijde "malicherné", protože jak jsem psala, život přináší daleko horší rány a nelze se nad vším dlouze zamýšlet a rýpat se v tom.
Ano, mohla bych být také zklamaná, že jsem to nedokázala ani jednou, ale ty starosti mi to zkrátka nedovolily.
Nemyslela jsem to zle, vím, jaké to je, když někoho něco trápí, ale v tomhle případě si myslím, je třeba říct si,že život jde dál...