Přidat názor k článku Jak jsem kojila aneb náš boj o mléko

Bellano, já ti moc rozumím. U nás bylo těch období bojů několik, ale nikdy až tak těžké. Teď je dcerce rok a půl a pořád kojíme. Když někdy přemýšlím o našich začátcích, tak si říkám: jéééé, nač ty stresy? Ale psychika maminky po porodu je úplně jiná než psychika maminky staršího dítěte. Teď mám pocit, že druhé dítko, až jednou nějaké přijde, zvládnu levou zadní. Ale pak si vzpomenu na ty hormony a nemám už tak sebevědomé pocity. Fandím ti, že jsi to vybojovala. Byly doby, kdy jsem pořád přemýšlela: co všichni ti lidé na tom kojení mají? A teď si říkám: cože, odstavit? A už nikdy nenakojit? A tak si pořád posouvám tu věkovou hranici, kdy už "opravdu odstavím". Drž se a piš dál. :-)
Ještě moje vzpomínka z porodnice. Kojení mě hrozně bolelo. Takové to první přisátí dcerky. Hrůza. Vždy mi vyhrkly slzy. Pročítala jsem, co se dalo, volala sestřičky, aby mi zkontrolovaly techniku kojení. Pak jsem se jednou zeptala jedné starší sestřičky, co s tím. A ona mi řekla: zahoďte příručky, kojení ze začátku prostě bolí, srovná se to. (Sama odkojila 3 děti.) Moc mi to tenkrát pomohlo.
A co se týče přírůstků atd.... Moje dcera roste a přibírá málo. Já si s tím hlavu nelámu, ale doktoři si nás více hlídají. A nestuduju tabulky. Přesto tu nějaký tlak je. Naštěstí už mi to nevadí. Ale vím, že to může být pěkně nepříjemné.