Jak jsem kojila aneb náš boj o mléko

Když jsem byla těhotná, bála jsem se mnoha věcí. Že se miminko nebude v děloze dobře vyvíjet, že bude mít nějakou vrozenou vadu, že nezvládnu porod, že dostanu laktační psychózu … v podstatě jsem těch devět měsíců, kterým se velmi nadneseně říká „nejkrásnější období v životě ženy“, prožila zmučená všemožnými strachy a obavami (jestli za to mohly těhotenské hormony, nebo moje povaha, to už je námět na jiné povídání).

Kupodivu jediná věc, ze které jsem neměla strach, bylo kojení. Protože kojení je – alespoň dle publikací pro budoucí maminky – věc krásná, přirozená, poměrně snadná … prostě něco, co vás bude vysloveně bavit. Ani jsem necítila potřebu nějak dalece kojení dopředu studovat (a to jsem osoba posedlá samostudiem odborných publikací). Vždyť je to tak snadné. Prostě se vezme prso, vezme se dítě, jedno se přiloží k druhému … a je to!

Je pravda, že náš první pokus o přiložení (asi hodinu po porodu, ještě na sále) proběhl velmi rozpačitě. Dítě (tedy moje dcera Agáta) ani prso k sobě nějak nemohly najít cestu. Ale brala jsem to optimisticky, vždyť co by člověk po třicetihodinovém porodu čekal? Hezky si odpočineme a pak uvidíme, jak nám to půjde.

Po přesunu na pokoj (zaplatili jsme si nadstandard, kde s námi mohl „bydlet“ i tatínek) jsme dostali několik zásadních informací od dětské sestřičky. Já jsem byla unavená jak pes a ještě celá mimo z porodu, takže jsem si zapamatovala jedině to, že miminko bude mít tmavou stoličku, které se říká smolka, a že mám zkusit kojit, ale kdyby nechtělo pít, tak mám být v klidu, protože novorozenec nemusí první dva dny jíst, zatím vyžije ze svých zásob.

Takže jsem tedy byla v klidu.

Ráno jsem přiložila Agátku k prsu, ona se na mě podívala udiveným pohledem, jako by říkala: „Co to po mně chceš, mami?“, trochu mi ocumlala bradavku, aby se neřeklo, ale k pití se neměla. Vzpomněla jsem si na slova dětské sestry a pořád jsem byla v klidu. To chce čas, říkala jsem si.

Odpoledne už mi celá věc trochu vrtala hlavou. V jedné ruce jsem držela knihu s nákresem techniky kojení, v druhé dítě, a poněkud neuměle se snažila napodobit zobrazené polohy. Agátka se tvářila otráveně a vypadalo to, že nechápe, co to po ní zase chci.

Druhý den už jsem začala pochybovat. Nesměle jsem požádala sestřičku o pomoc. Ta s profesionální rozvahou uchopila jednou rukou moje prso a druhou novorozeně. Přiblížila miminko k prsu (nebo to bylo možná naopak) a pokusila se mu nacpat bradavku do pusinky. V tu chvíli moje milovaná paličatá dcera svraštila obočí, nebezpečně zbrunátněla a vydala zvuk, který by se dal nejlépe připodobnit k rozjeté cirkulárce. Zdálo se, že máme problém.

Sestřička hrdinně bojovala s mým tříkilovým miminkem asi půl hodiny. Vytrvale se snažila přiblížit dětskou pusinku k bradavce. Efekt byl podobný, jako když se k sobě snažíte přiložit dva magnety shodným pólem. V životě bych nevěřila, že den starý novorozenec se dokáže prohnout do oblouku jako luk, ječet u toho jako lodní siréna, zuřivě koulet očima (podobnou scénu jsem viděla ve Vymítači ďábla) a měnit barvu na sytě purpurovou. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Sestřička, lehce zadýchaná a rozcuchaná, mi s poněkud tuhým úsměvem na zarudlé tváři, sdělila, že mám být v klidu, že se malá chytne.

Snažila jsem se být v klidu. Trochu jsem si pobrečela, ale opravdu jsem se snažila být v klidu.

Nastal třetí den. Ráno při vizitě pediatr zjistil, že má Agi žloutenku, a doporučil slunění na balkóně. Svlékla jsem miminko do plínky (byla velikosti mini a sahala mu pomalu až ke krku), vystavila ho slunečním paprskům a přes závoj slz se dívala, jak mu vystupují žebra. Manžel, který byl do té doby s námi na pokoji, musel toho dne už odjet do práce. Aby toho nebylo málo, navštívila mě moje matka a začala mi s chmurným výrazem ve tváři líčit, jak se ona sama nikdy s kojením nevypořádala, a musela hned po porodu nasadit flašku se Sunarem. Psychika v raném šestinedělí je sice velmi křehká věc, přesto jsem se pořád snažila být v klidu. Ale když si Agátka dala další kolečko zápasu volným stylem s dětskou sestrou (a znovu sestřička dostala KO), konečně jsem pochopila, co je to poporodní blues.

Všichni mě utěšovali, že to není moje chyba, ale chyba Agátky, protože se nechce přisávat. To mě bohužel roztesknilo ještě víc. Moje nebohé, bezbranné, malé miminko je na světě sotva tři dny, a už na něm hledají nějakou chybu!

Naštěstí se o našem „případu“ doslechla staniční sestra z novorozeneckého oddělení. A tady se ukázalo, že jsem v nemocnici, která si svůj titul „baby-friendly“ opravdu zaslouží. Nabídla nám (tedy mně a Agátce), že se můžeme přestěhovat k nim na oddělení, kde už si nás pohlídají a rozkojí. Okamžitě jsem začala balit a svůj nadstandard s balkónem a vlastním příslušenstvím vyměnila za trojlůžkový pokoj na dětském.

Tam začalo druhé kolo našeho boje o mléko. Každé kojení se odehrávalo podle podobného scénáře (měnilo se pouze obsazení Agátčiných soupeřek, neboli dětských sestřiček). Sestra vždycky pevně uchopila miminko (vzdáleně mi to připomínalo způsob, jakým držím naše kočky, když se jim veterinář chystá píchnout injekci s vakcínou), neméně pevně uchopila moje přeplněné bolavé prso a za Agátčina bojového pokřiku a vzteklého vřískání jí nacpala do otevřené pusinky bradavku. Chvíli s nadlidským vypětím držela svíjející se dítě u prsu, než se konečně samo přisálo a s velmi, velmi otráveným výrazem ve zčervenalém obličejíčku neochotně začalo sát.

První vypitou „pětičku“ (neboli 5ml) jsem štěstím málem obrečela. Pravda, naši spolubydlící na novorozeneckém, nedonošená miminka, která byla proti Agátce sotva poloviční, běžně pila na ex i čtyřičítku nebo padesátku. Nicméně, tyto děti asi na rozdíl od mojí dcery pochopily, že venku platí jiná pravidla než uvnitř mámina bříška, a že jaksi nejde věčně spoléhat na samovolnou dodávku bašty pěkně přes pupeční šňůru až do žaludku. Moje „velká osobnost“, jak jí přezdívaly dětské sestřičky, byla přesvědčena, že život mimo matčino lůno stojí za houby, a ono známě přísloví, že bez práce nejsou koláče (nebo mateřské mléko) jí bylo evidentně šumafuk.

Já jsem ovšem byla přesvědčená o tom, že kojit prostě budu, a šla jsem si za tímto cílem se stejnou zavilou urputností, jako mu Agátka vzdorovala (po kom asi zdědila tu paličatost :-)

Po několika dnech snažení jsem si osvojila příslušné hmaty a chvaty a bojovala jsem se svou dcerou bez sekundování sestry. Asi jsem byla jediná matka na oddělení, která po si po kojení musela převlékat noční košili, protože ji měla celou propocenou. Také jsme s Agátkou byly místní rekordmanky v délce kojení (otázky ostatních maminek, když mě našly ve stejné pozici jako před hodinou: „ty už zase kojíš, nebo ještě pořád kojíš?“ jsem odbývala úsměvem – kojení přece není závod, že?).

Podstatné je, že po pěti dnech jsem byla schopná kojit bez cizí asistence, a co je nejdůležitější: Agátka začala přibírat.

A na tomto místě by se asi slušelo uzavřít celý příběh větou, jak je to úžasné, že vše skončilo happy-endem, jak od té doby plně kojím a jak nemáme jediný problém.

Hezké by to jistě bylo, nicméně realita života byla trochu jiná. Náš boj o mléko měl ve skutečnosti ještě pokračování. Neboť Agátka je prostě malý velký svéráz, který se mamince za každou cenu snaží zpestřit život.

Každopádně, já ničeho zlého netuše, jsem se z porodnice vrátila domů s vítězoslavným pocitem a s naprostým přesvědčením, že jsem v boji s tvrdohlavým novorozencem zvítězila a pokořila umění a techniku kojení. Při první návštěvě pediatričky jsem neopomněla obšírně povyprávět o tom, jak nám to kojení krásně jde, a hrdě jsem sledovala, jak doktorka vyplňuje v očkovacím průkazu kolonku: kojen – plně.

Vše šlo jako po másle. Prsa i dítě se chovaly vzorně, aspoň tedy to tak vypadalo, počet počůraných plínek byl na horní hranici uváděné moudrými knihami o kojencích, a stolička byla přímo předpisová. Byla jsem šťastná a hrdá matka.

Další návštěva ordinace dětské lékařky ovšem byla studenou sprchou na moji mateřskou pýchu. Týdenní hmotnostní přírůstek nejen že nebyl podle příručky, byl přímo katastrofální. Někde se evidentně stala chyba? Ale kde?

Prostudovala jsem několikrát za sebou příručku Laktační Ligy i knihu Kojení, dar pro život, ale odborná literatura tentokrát na mou otázku nedokázala poskytnout uspokojivou odpověď. Zavolala jsem tedy paní doktorce z nemocnice (a laktační poradkyni v jedné osobě) a sjednala si s ní schůzku.

Prohlédla nás, převážila vztekající se dítě, vyslechla si moji lamentaci, jak se snažím a snažím, ale dítě pořád nepřibírá, nechala si povyprávět, jak vypadá náš kojící režim, a poslala nás domů s tím, že v podstatě dělám všechno správně (aby ne, když jsem pasáže z brožury Laktační Ligy citovala i ze spánku) a že mám za týden přijít na převážení. Však ona se Agátka chytne, prostě má pomalejší nástup.

Za týden se vše opakovalo. Dítě vypadalo zdravě a čile, čůralo, kakalo, pilo co dvě hodiny, ale přesto byl hmotnostní přírůstek víc než žalostný.

Krevní obraz neukázal žádnou zvláštnost, testy z moči byly také v pořádku … evidentně jsem měla doma případ medicínské záhady.

Takže jsem pokračovala v kojení, docházela dvakrát týdně do poradny pro kojící maminky, dokrmovala Agátku odstříkaným mlékem, masírovala si prsa, pila bylinné čaje pro kojící matky, sháněla všechny možné informace o kojení … a nic.

Můj život se smrsknul na kojení, odstříkávání, kojení, odstříkávání, kojení, odstříkávání. Ve snech mě pronásledovaly laktační noční můry – zdálo se mi o různých typech odsávaček mateřského mléka, o formovačích bradavek a alternativních způsobech dokrmování kojence. Budila jsem se zalitá potem a mlékem.

Začala jsem nenávidět procházky s kočárkem a obvyklý dialog se známými, které jsem potkávala:

„A už přibíráte?“

Já (na půl úst): „Tak trochu:“

„A ty pořád kojíš?“

Já (na půl úst): „Kojím“

„A máš dost mléka?“

Já (cedím mezi zuby): „Mám.“

Na druhé straně nastane nefalšovaný údiv. „Tak jak to, že ti nepřibírá?“

Vysvětlovat všem kolemjdoucím, že tohle bych taky ráda věděla, nemělo význam.

Snažila jsem se alespoň najít útěchu v publikaci Laktační Ligy. Ale nějak to nezabíralo. Číst si o tom, jak miliony žen před vámi kojily své dítě … a mít pocit, že právě vy jste ta milion první, která není schopná svoje miminko uživit, je přinejmenším poněkud demotivující.

Propadala jsem se do hlubin temné deprese a měla z toho výčitky svědomí, protože jak známo, stres je nejhorší nepřítel kojení a má neblahý vliv na tvorbu mléka.

V šesti týdnech konečně dosáhla Agátka porodní váhy, já byla na pokraji totálního psychického zhroucení, a nabývala jsem skličujícího dojmu, že už jsem o kojení přečetla vše, co kdy kde bylo napsáno, ale přesto mu pořád nerozumím. Závistivě jsem v poradně sledovala normální maminky s normálními tlustými dětmi a nenáviděla jsem svoje neschopná prsa, svoje méněcenné tělo, které nebylo schopno poskytnout Agátce dostatek výživy, aby byla taky velká, tlustá a samý faldík.

Přesto na mě každá zmínka o případné dokrmování umělým mlékem působila jako červený hadr na býka. Ovládlo mě přesvědčení, že smyslem mého života je kojit, a moje sebehodnocení se odvíjelo pouze od toho, jestli tuto disciplínu zvládnu, či ne.

Nakonec, po poněkud emocionálně pohnuté scéně, kdy mě moje matka (neboli Agátčina babička) v slzách málem prosila na kolenou, ať to nebohé dítě nadále netýrám hlady, jsem s největším sebezapřením k večernímu kojení přidala dávku Nutrilonu. Agátka změnu jídelníčku sice s povděkem přijala, dokonce se pokaždé nakojila, docpala 100ml Nutrilonu a ještě si trochu labužnicky cucla z prsu (a doplnila to závěrečným burácivým zaprděním si), všechno tedy vypadalo krásně .. ale váhové přírůstky to neovlivnilo ani o deko.

Dospěla jsem k názoru, že je všechno marné, že Agi prostě nebude přibírat, ani kdybych při kojení proskakovala hořící obručí.

Moje laktační poradkyně, i sestřičky z novorozeneckého oddělení, ke kterým jsme chodily na pravidelné převažování, mě pořád uklidňovaly, že je všechno v pořádku, že je Agi prostě malá a drobná, ale úplně zdravá, že si z toho nemám pořád dělat takovou hlavu .. vždycky mě tak na deset minut uvedly do klidového stavu, než se mi to zase rozleželo v hlavě a padly na mě chmury, že jsem strašná matka, jelikož moje dítě nemá dostatečné zásoby podkožního tuku.

Pak najednou, to byly Agátce asi tři a půl měsíce, se stal nečekaný zázrak – v poradně jsme konečně navážili první „tabulkový“ hmotnostní přírůstek. Další vážení po dvou týdnech ukázalo, že se minule nejednalo o ojedinělý výkyv. Agi začala přibírat! Úplně jako ostatní miminka!!!

To bylo ale slávy. Posílala jsem na všechny strany radostné smsky a e-maily a vznášela se na obláčku štěstí. Tak přece jenom nejsem špatná a neschopná matka.

Během dalšího měsíce se Agátka konečně zaoblila do půvabně barokních miminkovských tvarů, a ačkoliv stále patří mezi menší a drobnější miminka, konečně jí můžeme počítat bradičky a laskat roztomilé tukové záhyby na stehýnkách.

Naši bezmeznou radost nedokáže zakalit ani fakt, že nikdo nechápeme, jak se to stalo. Nic na Agátčině režimu nebo jídelníčku se nezměnilo. Je to záhada, kterou asi nikdy nerozluštíme. Podezřívám Agátku, že to všechno byl její další způsob, jak ověřit moji psychickou výdrž. Prostě taková zátěžová zkouška, aby zjistila, co maminka všechno unese.

Ale ať už je to, jak je to, jsem šťastný člověk. Elektrická odsávačka mateřského mléka leží na dně skříně, na knihy o kojení sedá prach a já zase žiju plnohodnotným a normálním životem jako každá druhá kojící matka. Dokonce jsem se nedávno přistihla při tom, že plánuji kojit co nejdéle. Asi mě to opravdu začalo bavit.

Takže kojení třikrát zdar!