Jak bylo nakonec dobře, že jsem o kojení nic nevěděla

Během těhotenství, které probíhalo víceméně normálně, jsem přečetla spoustu chytrých knih o péči o dítě, kapitoly o kojení jsem vesele přeskakovala – vždyť kojení je přirozená věc, dítě přiložím, ono se napije a pak se pustí a všichni budeme spokojeni.

Pak konečně, s desetidenním zpožděním, nastal den D a já porodila krásnou holčičku. Bolelo to pěkně, ale na špatné věci se naštěstí rychle zapomíná. Sestra mi ji přinesla k přiložení ještě na sále, to se ale nepovedlo. To nic, říkala sestra, to se často stává, já si teprve s odstupem času říkám, že kdybychom na to měly víc času než pár sekund, určitě by se to bylo povedlo, ale tady se na to strašně pospíchalo. Na pokoji jsem byla prvních dvacetčtyři hodin bez dcery (ta byla monitorována na JIP , neb jsem měla před porodem zjištěnu přítomnost streptokoka v pochvě), k přiložení mi ji přinesli za tu dobu dvakrát. Pospíchající sestra ji rychle „nasadila“ na prso a odběhla s tím, že mám kojit z každého prsa maximálně 5 minut, aby se mi nezničily bradavky. Pět minut uběhlo, dceru jsem odpojila a pak přemýšlela, jak ji mám dát k druhému prsu (bylo to mé první setkání s novorozencem v životě, bála jsem se ji vzít do ruky, co kdyby mi upadla?). Nakonec jsem ji nějak přesunula na druhou stranu postele a lehla si k ní – na tohle budu vzpomínat do konce života a pak mi asi půl hodiny trvalo, než se přisála. Dopadlo to dobře, když si pro ni pak přišla sestra, aby ji odnesla zpět na JIP, zkontrolovala polohu a řekla, že je vše v pořádku.

Druhý den ráno mi dcerku přivezli už v pět hodin ráno, nechali ji tam a starej se. Nějak jsem ji nakojila, přebalila…ono to nebude nakonec tak hrozné, říkala jsem si. Akorát hodně plakala, nevěděla jsem co s ní, tak jsem z tašky vytáhla malý dudlíček, který jsem si pořídila dle seznamu věcí z POMADu, kam jsem chodila na předporodní kurzy. Donesla jsem ho na sesternu, jak to sestry uviděly, hned reagovaly, už asi přivyklé “Chcete ho vyvařit, co?“. A tak má dcera dostala dudlík hned druhý den po porodu, musím říci, že pomohl hodně, za minutku spala jak dřevo.

Ten den jsem kojila dle rady sester každé tři hodiny z každého prsa pět minut. A ejhle večer se mi prsy bolestivě nalily, malá se najednou neuměla přisát. Zavolala jsem sestru, co s tím mám dělat. A začal noční maratón, kdy se mi celá parta nočních sester (už dopředu upozorňuji na to, že to nebyly žádné nezkušené mladice hned po škole) snažila vypumpovat z prsů mléko. Zkoušely to ručně, pak mechanickou odsávačkou, pak elektrickou a stále nic, prsa jsem měla celá zhmožděná a neskutečně bolestivá. Nakonec mě poslaly si lehnout, ať pro ně přijdu, až se malá probudí a zkusíme to znovu. Myslím, že ani nejde popsat, v jaké depresi jsem byla. Kojení asi nepůjde, říkala jsem si. A také mi došlo, že porod, kterého jsem se tak obávala, byl oproti kojení procházka růžovou zahradou. Z dalšího utrpení mě zachránila má dcera, která spala až do rána, já si také zdřímla. Neodpustím si se pochlubit, že jí to zůstalo, v noci spí jak dudek. Ráno jsem s doktorkou pediatričkou řešila stav mých nalitých prsou, nakonec ke mně poslala laktační poradkyni a ta dokázala z mých prsů jemným stiskem dostat gejzír mléka a vysvětlila mi, že v noci tam ještě nic nebylo, jednalo se o otok a překrvení mléčné žlázy připravující se na tvorbu mléka.

Ukázala mi, jak se odtříkává a jak se změkčuje dvorec před přisáním.

Mně to ale vůbec nešlo, prsa mě bolely po té noční eskapádě, takže na další kojení jsem si musela opět zavolat sestru na pomoc, jinak bychom asi nenakojily. Nervy jsem měla v kýblu, jinak se to nedá nazvat. Ptala jsem se, jestli bych nemohla používat odsávačku, ale to prý ne, vzniká otok bradavky a to také znesnadňuje správné přisátí. Při dětské vizitě jsem si vymohla propuštění domů (gynekologicky jsem byla v pořádku hned od porodu, šití jsem ani necítila, mohla jsem i normálně sedět). Koukali na mě jak na blázna, kojit neumíš, holka ubrala na váze víc než těch povolených 10% a je dost žlutá, ale já si stála za svým. Tady už nechci být.

Manžel stál na mé straně. Divila jsem se, on je jinak dost opatrný, žádný dobrodruh, teprve s odstupem jsem se dozvěděla, že si říkal, že v nejhorším se tam můžeme vrátit. Ještě před odjezdem jsem ho poslala koupit odsávačku. A tak jsme jeli domů, přiznám se, že jsem byla pološílená strachy, co když to nezvládneme? Ale nakonec to dobře dopadlo, lehce jsem odsála mléko z dvorce odsávačkou, lehla jsem si do postele, manžel chytil prso, já dceru a přisátí se povedlo napoprvé. Po zvážení jsme viděli, že vypila 40ml, takže jsme mohli být spokojeni a kojení se rozeběhlo. Malá se ráda nají, takže jsem kojila z obou prsů, krásně přibývala až do šestého týdne (až 300g týdně), kdy začaly další problémy s kojením.

Sem musím vložit poznámku, že v používání dudlíčku jsme pokračovali, bez něj by asi neusnula a i přes den byla dost ubrečená. Při kojení najednou začala brečet, párkrát polkla, pustila se a brečela..někdy to dělala hned, někdy až při pití z druhého prsa, mně to samozřejmě strašně trápilo, takže jsme si domů pozvali poradkyni z laktační ligy, jestli náhodou nemáme chybu v technice kojení. Což se mi ale moc nezdálo, dosud malá pila vzorně a já jsem nikdy neměla žádné ragády, které bývají známkou špatné techniky. Poradkyně přijela, také se jí nepodařilo malou přiložit, očividně nevěděla co s tím, tak to svedla na dudlík. Řekla, že musíme přestat s dudlíkem.

Když jsem se zeptala, jak dlouho bude trvat, než se to upraví, nevěděla, nakonec jsem z ní vytáhla údaj asi jeden týden. Následovaly dva krušné dny bez dudlíku, malá byla prakticky nesložitelná ke spánku.

Hodně jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem dospěla k řešení, vždyť dosud dcera přibývala spíš víc než málo, nebudu to hrotit, když se bude vztekat, nedostane nic a je to. Pomohlo to, sice už přibývala „jen“ okolo 200-240 g týdně, ale byli jsme zas v pohodě a vrátili jsme se k dudlíku.

Jen jsme vyhodili několik set korun za tu poradkyni. Pak se mi do ruky dostalo několik čísel časopisu Mamita, který vydává Laktační liga. Byl tam např. článek o tom, že by se měla zrušit kompletně reklama na umělou kojeneckou výživu, aby to náhodou někoho nelákalo, ale hlavně mě dostal článek jedné čtenářky, která si stěžovala, že nemůže kojit, protože se svým synem nebyla hned od počátku, že ho ty první dny nekojila 12x, jak se má, že v následujících dnech kojila dle časového rozvrhu á tři hodiny a že mu dala dudlík….a autoři z Laktační ligy s ní souhlasili.

Teprve s odstupem vidím, že se s kojením nadělá spousta humbuku a že se díky tomu plno maminek musí cítit strašně, když se jim kojení nepovede. Jsem ráda, že jsem o tom nic nevěděla, protože mít informace z LL a vidět, že ty první dny se dělo všechno špatně, asi bych taky nekojila, tak mocná je psychika. Takže maminy, hlavy vzhůru, uvědomte si, že každá dvojice máma a dítě je jiná, někdy to vyjde, někdy ne. Hlavní je vědět, že jste pro to udělaly maximum a že nejdůležitější je spokojená máma i dítě.