Jak jsem kojila aneb Na cestě

Porodila jsem 3 děti. První syn se narodil v roce 1980, bylo mi 26 let. O kojení mi nikdo nic moc neřekl, ani si to nebylo možno přečíst – knih málo, internet neexistoval. Měla jsem jen povědomí, že kojení je velmi prospěšné pro dítě, tím pádem pro mě a následně pro celou společnost (skoro i pro světový mír). Vycházela jsem ze života v našem domácím hospodářství. Všechna zvířata - savci se kterými jsme sdíleli teritorium, pes, kočka, kozy, kráva, králíci – svá mláďata kojili. A to byl pro mne přirozený signál pro vnímání světa. CESTA.

V porodnici dávali na kojení veliký důraz, ale přístup měli neomalený. Prsa bolela, kojení nešlo, sestry nevrlé a dula nikde. Děti přinášeli v pravidelných intervalech a jako na povel musela všechna miminka zabrat a sát, jinak je sestry zase v příslušném čase odnesly nehledě na to, zda se dítěti podařilo popasovat se s přísunem stravy či nikoliv. Nemocniční řád byl striktní a nepřipouštěl výjimky. Bylo to tak zaběhlé, zdravotníkům to vyhovovalo a na to, že mi to nepasuje, nebyl brán zřetel. Jedině povědomí, že nebudu přece dítěti strkat nějaké „ uměliny“ mě udrželo na CESTĚ. Zvládli jsme to postupně a kojila jsem několik měsíců.

Za dva roky byla situace horší. Syn se narodil pětikilový, v porodnici se malovalo, rodiček bylo málo. Sestry měly volněji, chtěly si to užít a mě nechaly – zcela nestandardně - napospas v jednom pokoji s křičícím dítětem, o kterém příbuzní, kteří přišli pod okno porodnice (přístup do porodnice byl přísně zakázán) jednohlasně soudili, že má hlad. Přikládala jsem ho opakovaně k prsu po velmi krátkých intervalech ničená hrůzou, že po té, co se u porodu přidusil a předložili mi ho poprvé před oči modrého jak od inkoustu, umře hladem. Moje bradavky byly úplně rozpraskané a kojení představovalo velikou bolest. Musela jsem se hlavou zapřít do stěny, abych to unesla, i když mám práh bolesti velmi vysoko. Po odchodu z porodnice strasti pokračovaly. Dětský lékař (starý primář ve výslužbě) trval na kojení – a zcela správně. Potíže s rozdrásanými prsy viděl jako banalitu, bezvýznamnou malichernost proti poslání kojit a dát tak dítěti pevný základ do života v podobě tělesného zdraví a psychické rovnováhy. Radil vtírat Dermazulén, ale před kojením vymývat heřmánkem. Tato procedura zabírala značnou část dne a byla velmi bolestivá. Já jsem měla ještě jedno dítě a manžela na vojně. U domu o osmi místnostech hospodářství s polem a zahradou a příslušným počtem domácích zvířat v pestré paletě druhů; nemocného tatínka a maminku dojíždějící za prací daleko a tím pádem 10 hodin mimo domov každý den. Sunar byl na předpis a nic jiného neexistovalo. Uvařila jsem mu proto lehounký zeleninový vývar. Snesl to a dokonce se i uklidnil. Toho pláče už nebylo tolik. Moje potíže s kojením pokračovaly a v době, kdy se i lékař nade mnou smiloval a předepsal mi čtvrtinový sunar (což už ani já si nepamatuji, co to bylo), byl syn skoro plně živen domácí stravou, protože Sunar, ke kterému jsem se pokoutně dostala, nekompromisně zvracel. A v této pro mě spásné chvíli v dětské ordinaci, si blikl špenát - naštěstí zcela diskrétně mimo zorné pole zdravotníků.

Třetí dcera se mi narodila až za 9 let. Stála jsem zcela pevně oběma nohama na své CESTĚ. To se projevovalo tak, že i když mi ještě pořád odnášeli dceru do novorozeneckého pokoje, už jsem se odvážila za ní jít i tam, zajistit, aby ji nevěšeli za popruh peřinky na roh postýlky, aby si blinkla, ale buď jsem ji podržela ve vzpřímené poloze já nebo sestra. Prosadila jsem, že mě mohl v porodnici navštívit manžel a synové. Možná, že se to bude zdát neuvěřitelné, ale psal se rok 1991 a toto všecko byla tehdy realita. Věděla jsem, že i když jsou s kojením potíže, tak se po 2-3 měsících situace uklidní a šla jsem po své CESTĚ zcela klidná. Kojení se ustálilo a stalo se normální součástí našeho života. Bylo to velmi pohodlné – život bez lahviček a bez starosti s jejich dezinfekcí, bez starostí o přípravu miminkovské stravy. Jídlo bylo vždy připraveno v potřebné kvalitě v každou denní i noční dobu. Plně jsem kojila 3 roky. Kojila jsem tam, kde jsem právě byla. Pro okolí kuriózní, pro nás běžné, byly třeba tyto situace – kojila jsem v dopravních prostředcích, v létě za chůze, v samoobsluze, na ulici, v krematoriu, v kině a divadle (dcera byla nesmírně klidná, mohli jsme si to troufnout), v čekárnách u ordinací lékařů, na koupališti, při prohlídce pamětihodností, prostě všude tam, kde jsme se právě nacházeli při normálním životě s dvěma již odrostlejšími syny (9 a 11 let). Když dcera začala chodit, přišla si pro stravu sama. Má některé životní situace spojeny s kojením. Každá žena to má nastaveno jinak. Mně kojení začalo brzdit „v životním rozletu“ při třetích narozeninách dcery. Ta o tom nechtěla ani slyšet. I když už se zcela samostatně stravovala, zapít to chodila vždycky ke mně. Manžel s ní proto odjel na několik dnů k rodičům a po návratu jsme jí řekli, že už nic neteče – pramen vyschl. Vzala to jako fakt a jedna kapitola životní CESTY se uzavřela.

Pokud jde o sexuální život, můžu si troufnout říct, a manžel mi dává zapravdu, byl zcela normální a takový, jak to vyhovovalo nám oběma. Já se domnívám, že tady standard neexistuje, je jen oboustranný konsensus – interní manželská dohoda.

Podprsenku jsem nosila v době počátku kojení. (Mléko mi totiž nekontrolovatelně teklo pořád, takže jsem musela chodit s plenou a tu pořád měnit – nic jiného v té době neexistovalo. Potíž postupně vymizela. Své mladší kamarádky jsem uklidňovala – nepropadat panice, to se po roce kojení upraví.) A sem tam si podprsenku obleču po čtyřiceti letech. Tuto část ženského spodního prádla jsem dlouhá desetiletí nenosila – nepotřebovala jsem ji (i když mi někdy připadala jako věc krásná a na tělech žen svůdná) mě svazovala a nemohla jsem svobodně poskakovat životem. Existuje taková kouzelná bylinka jménem Pískavice řecké seno - Trigonella foenum – graecum. Poskytuje semínka, která při pravidelné konzumaci udržují ňadra kyprá a nepovadlá a také podporují laktaci – není to příznačné? To věděli již staří Římané, jen my jsme tuto informaci zasunuli jako nepotřebnou. Svému okolí jsem se snažila poskytovat svůj tolerantní postoj a očekávala jsem totéž. Kdo mě potřeboval moralizovat nebo kárat, i když jsem mu nijak neomezovala osobní svobodu a jen jsem nezapadala do „normálu“ v jeho myšlení, ten zůstal na krajnici mé CESTY.