Moje kojení plné extrémů, aneb jak jsem kojila - nekojila

Mám tři děti. Všechna těhotenství probíhala bez problémů, porody byly také ukázkové, přesto se našel problém, který jsem čekala nejméně - kojení. Na začátku jsem byla těhulka, přesvědčená o tom, že schopnost kojit své dítě je naprostou samozřejmostí, na konci máma, která by svými teoretickými znalostmi mohla dělat laktační poradkyni. Ale popořadě:

Po prvním porodu jsem se nejvíce těšila na okamžik, kdy mi malého přiloží k prsu. Sestřička měla snahu, já taky, ale mimču se nechtělo, prý zcela běžné. Na pokoji už se to dařilo, jenže se objevila žloutenka a syn musel na čtyři dny na fototerapii. Kojit jsem ho tedy chodila tam.

Budila jsem ho po třech hodinách, párkrát si cucnul a usnul. Veškeré snahy o probuzení byly marné. Prsa už v té době byla jako kámen. Doma jsme budili dál, jinak by prospal půl dne. Dr. mi řekla, že děti se žloutenkou bývají unavené. Každé kojení byl horor: teplá sprcha, odstříkat, nakojit, studený zábal,…a pořád dokola. O kojení třeba v parku jsem si mohla nechat zdát. A pak to přišlo.Ve třech týdnech se malý rozhodl, že přespí noc a mě nenapadlo si natočit budík/což mi potom bylo jednou dr. vyčteno/. Takže jsem ráno vstala, vlastně se vyplazila z postele, s horečkou a šílenou bolestí v prsou. Malý se odmítal chytit a z hodného mimi se stala hromádka neštěstí. Zkoušeli jsme snad všechno: tvaroh, zelí, odstříkávání mechanické, manuální, dokonce i "manželovo", ale nic. Večer jsme rezignovali a vyhládlému dítěti koupili Nutrilon. Tak spokojený výraz mohl mít jen někdo, kdo se konečně po třech týdnech pořádně najedl. Ale šťastná jsem nebyla. Když se mě po šestinedělí v poradně ptala sestra, jestli kojím, dokonce jsem zalhala, že ano. Styděla jsem se. Paní doktorka se ještě snažila pomoci a řekla mi, ať to začnu znovu zkoušet. Tři týdny jsou sice dlouhá doba, ale kdo ví… Doma jsem se do toho hned pustila, dokonce jsem si dala i "panáka",prý to někdy pomůže. Výsledek? Malý se samozřejmě odmítal snažit, když vedle ve flašce to teklo proudem a mně se akorát motala hlava.

Definitivně jsem se smířila s tím, že "jsem špatná matka s nízkým sebevědomím a že moje dítě nebude nikdy ve vedoucí pozici, nebude mít vysoké IQ, bude alergik a vůbec jeho zdraví nebude stát za nic…"/viz výsledky průzkumu mezi kojenými a nekojenými dětmi/.

Za dva roky jsem porodila druhého syna a byla přesvědčená, že tentokrát to s kojením vyjde. Na sále malé žužlání, ale jinak nic. Na pokoji se to ale v dobré obrátilo. Malý pil ukázkově. Druhý den se mi nalila prsa a nastoupily zábaly. Po porodu vlastně nic neobvyklého. Jenomže už další den jsem měla bradavky do krve. Technika kojení byla podle sestry správná. Domů jsem šla s genciánkou, kloboučky a velkou chutí vydržet všechno. Vydržela jsem hodně, ale ne všechno…Šest týdnů strávil starší syn u babičky a já si se slzami při každém kojení říkala, že tentokrát nesmím selhat. Byla jsem až fanatická, manžel i máma už se na mě nemohli dívat. S každým kojením jsem nohama zvedala konferenční stolek, tak strašně to bolelo, ale odmítala jsem přestat. Po šesti týdnech jsem dostala zimnici a horečka se zastavila na 40,3. Když s krví místo mléka začal odcházet hnis, bylo rozhodnuto. Pak to šlo ráz na ráz : vyšetření, ultrazvuk, antibiotika a léky na zastavení laktace. Jen taktak jsem unikla operaci. Lékařka na UTZ mi řekla, že se s takovou mastitidou už dlouho nesetkala, ale hlavně konečně zjistila příčinu neúspěchů. "Máte vrozenou vadu, jde o zúžené mlékovody". Takže ten starší neměl sílu mléko vytáhnout a ten mladší jí měl zase až moc. Samozřejmě mi bylo líto, že nezažiji ten krásný pocit z bezproblémového kojení a že svým dětem nemohu dát to nejlepší, ale ulevilo se mi, protože jsem věděla, že to není moje selhání.

Třetí těhotenství probíhalo stejně bezproblémově jako ta předešlá, jen s tím rozdílem, že jsem byla smířená s umělou výživou už od narození. S doktorkou jsem se domluvila, že mi předepíše léky na zastavení laktace, ale že to každopádně zkusím, abych v porodnici nemusela nic vysvětlovat, a když to nepůjde, přijdu si pro recept.

Do třetice se nám narodila holčička. Užívali jsme si první společné chvilky, až se mě sestra zeptala, jestli ji nechci zkusit přiložit. Vlastně mě to vůbec nenapadlo, prostě jsem to vytěsnila. Malou jsem přiložila a ona se okamžitě chytla. Asi za dvacet minut si pro ni přišla sestřička a ona stále pila. V tu chvíli jsem věděla, že to spolu dokážeme, už tehdy to bylo moje nejkrásnější kojení. Na oddělení ta euforie pokračovala. Všem kolem se nalívala prsa, mně nic. Malá to vždy dokázala vytáhnout. Pila s neuvěřitelnou trpělivostí a tak je tomu dodnes. Je to už šest měsíců, co kojím vsedě, vleže, v parku, ve školce, v restauraci, na hřišti,…, a jsem šťastná. Paní doktorka se na otázku, jak je to možné, jen usmívala. Psychika prý dokáže nemožné, hlavně ve chvílích, kdy to nejméně čekáte…

P.S.: Oba kluci jsou od malička zdraví jak řípa, starší školák je nadějný sportovec, krásně čte a zajímá ho historie. Mladší předškolák krásně maluje, zpívá a chtěl by jednou něco užitečného vynalézt…