Přerušené kojení...

Tento příběh o tom, jak jsem po dvou měsících výhradního krmení z lahve opět začala plně kojit nepíšu proto, že bych stála o nějakou pochvalu, ale je určen pro maminky, které z nějakého důvodu, stejně jako já, musely přerušit kojení a toužily se k němu vrátit. Proto, aby měly o něco víc informací, než jsem měla já, a věděly, že stojí za to se nevzdávat.

Když měla malá 3 měsíce, lékařka mi nečekaně na kontrole s angínou objevila zvětšenou štítnou žlázu. Nic netuše jsem se druhý den odpoledne vydala na endokrinologii s tím, že dostanu nějaké léky a bude to, ale doktorovo sdělení, že stav je vážný, že s těmito léky nelze kojit a musím je začít brát nejpozději zítra, mi naprosto vyrazilo dech. Takhle najednou přece nemůžu přijít o to, na co jsem se celé těhotenství těšila. O kojení, o ten pro mě úžasný pocit blízkosti se svou dcerou. Uvědomovala jsem si, že doktor má pravdu, že důležitější je zdravá maminka, ale bylo to na mě moc narychlo. S brekem jsem si vyzvedla v lékárně léky, uvědomila si, že nemám doma žádné dudlíky do flaštiček a uslzená až ve čtvrté lékárně sehnala nějaké dudlíky. Doma jsem zjistila, že jsou do mých flaštiček velké a že jsem stejně zapomněla koupit kojeneckou vodu. Přivinula jsem tedy malou k prsu a v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zbořil svět.

Malá večer lahvičku s velkým řevem odmítala, v noci 2x také, takže jsem ji vždy nakonec nakojila a mezitím jsem dospěla k názoru, že si léky na ukončení laktace nevezmu a budu se ji snažit udržet do další kontroly za měsíc s pevnou vírou, že se můj zdravotní stav zlepší dřív než za avizovaného půl roku až rok, pakliže vůbec, a nebude nutné odstranění štítné žlázy. Ráno jsem s flaštičkou opět neuspěla a to jsem byla již zoufalá, protože i já sama jsem cítila, že mi opravdu není dobře a že musím začít léky brát už dnes. Nechtěla ji ani od manžela, zkoušeli jsme s ní běhat po bytě, ale nic. Nakonec ji nakrmila naše šestiletá dcera. Podruhé taky jen ona a potřetí už si vzala i ode mne.

„Neboj, my kojit ještě budeme!“ pošeptala jsem s pevným rozhodnutím dcerce.

Zjistila jsem, že odstříkávat mléko není jen tak. Rukama mi to naprosto nešlo a obyčejnou pístovou odsávačkou také skoro ne. Při brouzdání na internetu a hledání podobných osudů jsem narazila na stránky www.kojeni.net, tam se dozvěděla o existenci elektrické odsávačky od Medely a na jiných stránkách jsem objevila kontakt na holku s podobným osudem. Oproti mně ona však brala s hyperfunkcí štítné žlázy jiné léky, se kterými kojit směla. Na můj dotaz mi hned mejlem odpověděla, vysvětlila, co znamenají hodnoty hormonů, že až je budu mít více v normě, lze brát propycil a kojit s ním a mimo jiné se zhrozila nad mými výsledky a větou: „Mysli na sebe, s takovým srdečním tepem můžeš i umřít!“ mi konečně otevřela oči. Vždyť Nutrilon není pro dítě žádná katastrofa! Hlavně že je zdravá. A taky pomohlo vědomí, že v tom nejsem sama. Ale na rozhodnutí, že budu do příští kontroly udržovat laktaci se nic nezměnilo. Dokonce se mi podařilo od kamarádek vypůjčit hned dvě elektrické odsávačky a s pomocí paní Jiřinky a stránek kojení jsem se vrhla na odsávání. Všichni viděli mé počínání dost skepticky a nikdo nevěřil, že se mi tak brzy podaří přejít na lehčí léky a hlavně i kdyby ano, že se malá znovu chytne. Byla jsem však rozhodnuta dávat mateřské mléko alespoň do flaštiček. Postupně jsem se zajela a dokázala jsem zároveň odsávat obě prsa a druhou rukou krmit ze speciální lahve Haberman od Medely, která pomáhá udržovat sací reflex dítěte. Alespoň jednou denně jsem nabídla malé prso na ocucání, aby na něj nezapomněla. Ze začátku hned začala sát, ale musela jsem jí ho hned vzít. Po týdnu ho již odmítala úplně. Odsávala jsem co 3 spíš 4 hodiny ve dne, pak tak v 23 hod a až ráno v 6. V noci jsem na radu lékaře co nejvíc spala. Jedna z mála příležitostí, jak si se třemi malými dětmi (3m, 3r, 6r) trochu odpočinout.

Uplynul měsíc, přišla kontrola. Velké zlepšení, srdeční tep však stále vysoký, doktor se bojí, aby se to opět nezhoršilo. Uvnitř s ním souhlasím. Kroutí nad mou umíněností hlavou a do karty píše větu: „Stále ještě chce obnovit kojení…“ Takže další měsíc odsávání, ale velký optimismus, to by bylo, aby nebylo, když se to tak hezky zlepšilo.

Mlíčko se drží, v jednom prsu cca 30-50 ml, ve druhém 80-100 ml, na pokrytí jednoho krmení to bude stačit. Začínám zjišťovat, jak (až mi na blížící se kontrole dají propycil a dovolí kojit) převést malou znovu na kojení. Všichni mi drží pěsti, málokdo však věří, že to vyjde. Ani na internetu jsem skoro žádnou optimistickou zprávu v boji flaška versus prso nenašla. A co teprve po dvou měsících výhradního krmení z láhve…

Za týden jdu na kontrolu, kupuji suplementor, ať jsem připravená, kdybych ho potřebovala a od holky, co ho kupuji, dostávám informaci, že na www.rodina.cz je článek o tom, jak adoptivní maminka kojila šestiměsíční holčičku. Hltám každé slovo, konečně nějaký návod, a hlavně vidím, že to dokázat lze. A to já mám výhodu mlíka a flaštičky Haberman.

Kontrola. Nesměle poznamenávám, že laktaci stále udržuji. Opět výrazné zlepšení. Výsledky protilátek, které mám testovány poprvé, jsou však katastrofální. Naštěstí nebrání předepsání propycilu 4x1 a s rozzářeným úsměvem utíkám domů za malou. „Vybojovaly jsme to, jdeme kojit!“

Potvrzuje se, že kojení bude oříšek, neřku-li ořech. Ale šťastná, že alespoň můžu dávat mlíko do lahviček tak činím a nabízím prso. Nechce ho. V tom se nic nezměnilo. Jsem však přesvědčená, že se chytne na klobouček – plast jako plast. Aha, tak asi to tak není, nějaký rozdíl tam být musí, malá klobouček nechce i když ho oproti prsu alespoň 2x potáhne. Zavádím do něho hadičku ze suplementoru, potáhne 3x, ale pak ho opět vyplivne a řve. Možná to chtělo větší klobouček, protože tenhle mi dost špatně držel a malá občas nasávala vzduch. Nabízím tedy prso a když ho nechce, dám hned dle návodu lahev, nebo jen dudlík z láhve s přilepenou hadičkou od suplementroru. Hlavně malou nenaštvat. Návod na internetu selhává, potřebovala bych doplňující informace, ale nemůžu na pisatelku sehnat kontakt. Malá řve, už když si vyhrnuju tričko. Zřejmě jsem ji přece jen tím prsem naštvala. Začínám se zabývat myšlenkou, co by se stalo, kdybych jí prostě lahev nedala. Konzultuji to s jednou lékařkou, laktační poradkyní. Ta se domnívá, že malá hlady neumře, že si to prso nakonec vezme, ale zcela jistě to neznamená, že pochopí, že láhev přestala existovat. Takže příště bude řvát a hladovět zase a pak zase. Na to nemám nervy. Ale vědomí, že to dokázala adoptivní maminka u šestiměsíční dcery, do té doby plně krmené lahví s obrovským otvorem a s již narostlými zoubky, mě žene kupředu.

Další den. Jsem vděčná za to, že můžu dávat mateřské mléko do lahviček, ale myšlenka kojení mě stále neopustila. Expeduji děti k babičce, aby byl doma naprostý klid. Před dvěma měsíci jsem taky byla v situaci, kdy jsem věděla, že teď už jí prostě prso nedám. Teď je to přece podobné. Konzultuji to s dětskou lékařkou. Ta upozorňuje, že musí za 4 hodiny vypít alespoň 50 ml nějaké tekutiny, aby nedošlo k dehydrataci, víc ne, protože by pak zas neměla hlad. Drží palce a mám průběžně informovat. S vědomím odborné pomoci se do toho jde líp. Stále ještě uvnitř úplně nepřesvědčena, že se mi chce nechat malou řvát a hladovět to beru jako poslední pokus. Ono mateřské mlíko v lahvičce je taky úžasné, toho jsem si vědoma a o to s větším klidem to beru.

Zavírám lahvičku do skříně. Nabízím prso. Malá je vyloženě naštvaná, kroutí se, vzteká se. Hned toho nechávám a beru ji do náruče, nosím jí, občas ji naštvu pokusem dát jí prso. Když ji nosím tak nebrečí, jen když jí cpu prso. Sleduji hodiny, už musí mít hlad, začínám být nervozní, že jí budou chybět tekutiny. Zkouším jí dát 50 ml stříkačkou. Nikdy před tím ji nechtěla. Asi opravdu měla hlad, protože to do ní bleskově vjelo. Vytáhla si to sama, to mám radost, sací reflex je tedy dobrý. Ovšem to bylo asi tak všechno, prso stále nechce, už brečí i v náruči, je i unavená. Tohle není nic na mě, cítím, že to brzy vzdám. Usíná mi v náruči. Zkouším jí dát prso, hned se vzbudí, uhýbá hlavičkou, pláče a přestane, až dostane dudlík. Jsem vytrvalá. Konečně spí i když jí dudlík vezmu. Zkouším jí do pusinky nacpat bradavku, ale stále se budí a když ne, nemůžu tam bradavku dostatečně nacpat, aby na ní bylo cítit to její spontánní podudlávání. Je neuvěřitelné, jak takové miminko dokáže ve spánku držet tak semknutou pusinku. Chce to druhou rukou trochu zatlačit dolů bradičku. Sláva, bradavka tam jakš takš je a já ani nedýchám abych se nepohnula a nevytáhla ji. Malá dudlá a začíná sát. Ve strnulé pozici ji jemně žďuchám do tvářičky, protože víc spí než pije, ale přesto PIJE! Trvá to asi hodinu, ale mám pocit, že se dohromady celkem napila. Když se vzbudí, okamžitě vyplivne prso a opět ho nechce ani vidět. Hned odsávám odsávačkou abych zjistila, kolik mléka tam zbylo. Skoro nic, takže mohla vypít tak 80 ml. Skvělé!

Další 3 hodiny nosím, a teď už obložena kojícím polštářem, ji uhoupávám v náručí. Usíná. Opět prso, řev, dudlík, prso, dudlík… Nedávám prso, jen beru dudlík a houpu ji za zadeček, až bez něj nebrečí. Prso, řev, dudlík, bez dudlíku… A zas je bradavka tam, cucá, spí, pije, spí. Tentokrát vypila míň, cca 50 ml. Hlavně že něco. Zase nosím, večer stejný scénář s vyplivnutím a odmítáním prsa po procitnutí. Už začínám získávat cvik jak jí nacpat bradavku do pusy.

Noc byla dost hrozná, polovinu jsem ji pronosila, opět pila ve spánku. Několikrát jsem si v noci četla povzbudivou SMS od známé, abych nabrala sílu to unavená nevzdat.

Ráno jíme ve spánku, na oběd ve spánku a pozor! Drobná změna! Prso po procitnutí stále vyplivuje ovšem již méně naštvaně. Odpoledne dokonce jak usne a dávám jí bradavku sama otevře pusinku. Po probuzení ho pochopitelně opět vyplivne, ale čím dál míň naštvaně. I takhle by to šlo. Začínám si však klást otázku, jak to budu dělat, až bude větší a bude přes den míň spát.

Večer první obrovský úspěch – chytla prso s OTEVŘENÝMA očima a hned usnula. Začínám věřit, že to zvládnem. Zítra se vrátí děti od babičky, bude šrumec, to musíme stihnout.

Noc v pohodě, 2x kojení ve spánku. Ráno sama chytla s otevřenýma očima při houpání za zadeček bradavku a krásně pije, dopoledne zase. MÁME VYHRÁNO, KOJÍME.

Nevím, co bych dělala, kdyby se v tom spánku nechytla. Asi bych o ni měla strach a vzdala bych to. Před tím bych ještě zkusila větší klobouček L a do něho opět zavedenou největší hadičku od suplementoru. Naštěstí nám to vyšlo. Už kojíme bez problémů několikátý den a jsme obě moc spokojené.