(NE)KOJENÍ

Ahoj,

tak to je krásný optimistický závěr! Přidávám se k tomu, že psychika dělá divy. Já jsem si taky problém nepřipouštěla, z porodnice odcházela jako "Dolly Buster" (normálně mám sotva jedničky), až se mi to nelíbilo, pořád jsem byla k prasknutí, doma pořád odsávání a zimnice, ale k zánětu "naštěstí" ani nestačilo dojít, protože běhěm pěti dnů jsem téměř o všechno mléko nevím proč přišla. Možná vím proč - byla jsem v dost špatné partnerské situaci, táhlo se to celé těhotenství, musela jsem hned po porodu místo k milujícímu manželovi k rodičům do obýváku, protože jinam jsem neměla kam, byla jsem z toho nešťastná, i když už smířená, ale po porodu je všechno intenzivnější. Skončili jsme po těch pěti dnech v nemocnici, protože syn nepřibíral, tam jsem samozřejmě pochopení ani klid nenašla a postupně se smiřovala s tím, že kojit tedy nebudu, aspoň ne plně. To jsem ještě ale netušila, jak hrozně se za to budu stydět a jaké to pro mě bude znamenat trauma. Syn prospíval krásně, jestli je kojený nebo má mlíko s lahve, mu bylo myslím úplně jedno a já si říkala, co blbnu, vždyť je zdravý, v noci pěkně spinká, roste a má se k světu, ani žádné prdíky neznáme... Ale stejně doufám, že příště se mi to nestane, vždyť určitě budu v pohodě celé těhotenství a budu mít partnera, který mě bude mít rád a u kterého najdu útočiště. Takže jsem opravdu zvědavá, protože taky nechci přijít o tu krásu moct kojit a zažít tu maximální blízkost s dítětem i po porodu. Nemohla jsem se totiž pořád srovnat s tím, že najednou na mně není závislý, že mu napít může dát vlastně kdokoli... Spravilo se to až po půl roce, kdy jsme začali s příkrmy. A až pak jsem zjistila, že v tom nejsem sama, že spouta matek má podobné problémy s kojením a že je to opravdu věda. Prostě si myslím, že komu to jde "samo", tak má opravdu štěstí...

Monika a Michal 20 měsíců