Přidat názor k článku Jak jsem kojila aneb náš boj o mléko

..... a že budeš dlouho kojit. (aspoň tě "předběhnu" článkem o příkrmech :-DDDDD). Jinak jsi to napsala mooc pěkně. Tak snad mi to "nakopne" a taky něco stvořím.

Jinak u nás boj o kojení byl z mé strany prohrán. Jenže základ mýho neúspěchu už byl asi v tom, že celý těhu jsem se vůbec nebála porodu, ale kojení mi strašilo. Fakt. Čím víc se blížil červen, tím víc ten strašák rostl. Říkala jsem si, že porod je "jednorázová" záležitost, ale kojení..... to je několikrát denně a po dobu nejmíň 6 měsíců (tak jsem si to představovala.... plně kojit aspoň do 6-ti měsíců).
Docela mi asi i uškodilo, že jsem taky měla nadstandart (hlavně, kvůliu Radkovi, aby si s námi mohl být. Jinak já tam docela trpěla. Po porodu jsem se cítila v pořádku, Miška dost spala a já neměla s kým poplkat :-DDD. Můžu za to já, že mám hubu jak šlejfíř (to ovšem není moje hodnocení, to o mně říká moje maminka) :-)))))
Sice jsem věděla, že první přisátí bejvá bolestivý (a taky SAKRA bylo - už na porodním sále se mi doktor smál, že jsem kroutila palcema u nohou, jak se Miška snažila......... no to asi na oplátku, že jsem se mu posmívala, že v jeho letech by měl poznat, jestli je to kluk nebo holka........ páč na mou otázku řek, že se nevšim...... :-DD). Ale zkrátka a dobře... kojení bolelo. Fakt mi to bolelo. Ale co, zatla jsem zuby a snažila se. Takže v porodnici to ještě šlo. I Miška začala přibírat. Jen ten boj...... sice asi to nebylo tak "ostrý" jako u vás.... Miška se na prso vrhala, ale snad jen proto, aby se mohla "zakousnout" do živýho, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit.
Dokázala takový neuvěřitelný věci, že jednu bradavku ještě nemám od porodnice zahojenou (a to prosím už 4 měsíce nekojím, pravda taky ničím to nemažu), na druhým prsu mi v prvním týdnu udělala na dvorci „cucflek“ – přisála se na špatný místo…… jenže pak se místo bradavky neustále „chytala“ týhle „pabradavky“ :-DDD. No, prostě legrace největší. Každý kojení pro mě byl opravdu zápas.
A aby toho nebylo málo. Nejenže se zastavila na váze. Začala jít s váhou dolů. Sice měla pěknej základ (narodila se čtyřkilová), ale stejně… já VĚDĚLA , že hubnout by neměla. Radkovo řeči… dyk má z čeho hubnout…… měl štěstí, že jsem byla FAKT unavená, jinak by nebyl mezi živými!!! Chodily jsme k doktorce na převážení a asi po týdnu jsem to vzdala a začala přikrmovat Nutrilonem. Večer před tím malá už vyloženě začala brečet hlady, prsa mi visely jak kokršpanělí uši a nic v nich nebylo. A to jsem ten poslední týden přikládala co hodinu. Malá byla samej potníček (ono ve 30°-vým horku se na sebe lepit…..)
Tak jsme začali dávat Nutrilon. No, rázem se strašně uklidnila (a to jsem před tím neměla pocit, že by byla nespokojená). Ale strašně to pomohlo. Je to mělo jeden takovej vedlejší efekt……….. z lahvičky to teklo daleko líp jak z prsa. Takže halt…… lahvička vyhrála. Ale za tu spokojenost to teda stálo. Spokojená byla Miška a spokojená jsem byla najednou i já. Prostě klid na duši je nejpřednější.

Koukám, že jsem ten příspěvek nějak natáhla a to jsem chtěla „jen“ pochválit článeček. Takže ještě jednou ….. fakt pěkně napsaný a GRATULUJU, že jste to holky tak zvládly!!! A jak říkám, musím sebou hodit s nějakým dalším článečkem