Přidat názor k článku První „hlídání“

Dnes jsem se podívala poprvé na tyto stránky. A vlastně nevím, kde dřív začít. Mám 4-letého kluka a holčičku 6 měsíců. S malým to byl kříž. Obě babičky za rohem, ochotné kamarádky a nic. Rezolutně všechno odmítal, při mém odchodu bušil na dveře tak,že jsem se vracela a brala ho s sebou. Na to jsem prostě neměla. Teď, když se narodila malá, jsem si říkala, že musím opatrně, aby neměl pocit, že ho odkládám a jsem radši s ní. Ale potřebovala jsem před vánocemi něco obstarat a chtěli jsme posedět chvilku s přáteli. Tak jsme si řekli, že teď už necouvnem. Říkala jsem mu to asi dva tři dny dopředu, ale jeho odpověď byla vždy "NE" a "já půjdu s vámi". Když nadešel den D hodina H a měl se oblékat, že jdeme k babičce, začal strašně plakat. Trvalo to tak 20 minut, už jsem myslela, že se neudržím a najednou přestal. Po chvilce přišel a že to tedy zkusí. To byl šok. Prostě mě dostal! A pak i sám řekl, že to bylo u babičky fajn. Myslím, že u tebe ten okamžik taky přijde. Chce to vydržet. Teď se snažím alespoň jednou týdně, aby byl u babiček alespoň 2 hodinky. Nechci, aby si zas úplně odvykl. Ale někoho cizího na hlídání bych si vůbec netroufla oslovit. To si neumím představit.