Náš starší chlapeček od narození špatně spí. Jako kojenec se budíval i po 2 hodinách na pití, jako batole stále ještě vstává. Je mu 2,5 roku. Pokud jsem ho nechala samotného plakat, dostával se do takových úpěnlivých a nešťastných "hlasových poloh", nebylo to dítě, které by se "vyřvalo" a stichlo. Když jsem ho i po dlouhé době pak vzala a chovala, trvalo mi ještě déle, abych ho vůbec uklidnila, tak byl nepříčetný.
Naše mladší dcerka (půl roku stará) se od narození budila na pití jen 2x nebo i 1x a od 5 měsíců spí celou noc. Nevyžaduje pozornost a při nočním pláči stačí dát dudlík.
U staršího chlapečka jsme prostě zvolili nenásilnou metodu "z toho vyroste" a velmi pomalu se k tomu blížíme. Nejsem psycholog. Ale on je citlivé dítě, dodnes dosti fixované na mne jako matku. Zpětně si myslím, že jsem udělala dobře. Kdybych já byla (s jeho citlivou psychikou) na jeho místě, taky bych nechtěla, aby mě někdo nechával samotnou v temné místnosti bez mého "středobodu světa" - tady bez mámy. Myslím, že pro něj by to bylo veliké trauma.
A tak už 2,5 roku jsem nespala noc v kuse, ale nemám pocit, že bych něco pokazila. Pozoruju, že prostě každé z našich dětí je naprosto jiné a potřebuje jinou individuální péči a přístup.
A tak - babo raď - každý si prostě musí najít svou cestičku. Ale s láskou to vždy jde!!
Spaní zdar,
Channah
Předchozí