Přidat názor k článku Co dělat, když se dítě v noci budí

Tak se mi nějak nepodařilo najít tu úplnou verzi článku na zmiňovaném odkazu – předem se tedy omlouvám, pokud některé mé připomínky jsou již v této verzi zodpovězeny. Téma je bezesporu zajímavé. Dovolila jsem si článek lehce konfrontovat s vlastní zkušeností i jinými odbornými poznatky.

K článku:
1. náznak benevolence do 6 měsíců – tato hranice je v odborné literatuře často uváděna, viz např. Prekopová. Když reagujeme okamžitě na pláč dítěte, nejde o rozmazlování, spíše o uspokojování potřeb. Po psychické stránce jde o tu nejdůležitější – potřebu bezpečí. Pokud dítě v této době získá onu základní důvěru, snáze později zvládne ono tolik diskutované osamostatnění… Ne, nehodlám tu přemílat to, co již napsali moudřejší a zasvěcenější. Jen mám zatím z vlastní zkušenosti pocit, že to opravdu funguje.
2. chybí tu jakákoliv informace o jevu separační úzkosti nebo také tzv. úzkosti 8. měsíce, kdy je dítě zvýšeně citlivé na odloučení od matky (a zároveň se objevuje specifický strach z cizích lidí). (Uvádí se ve většině odborné literatury v oblasti vývojové psychologie, např. Langmeier, Matějček, Krejčířová…) U některých dětí jsou projevy této fáze nepatrné, jinde bouřlivé. Osobně bych nedoporučovala konkrétně v této době přestěhovat dítě do vlastního pokojíku či zahajovat učení spánku některou z metod regulovaného pláče (jednou z nich je i Estivillova metoda, zmiňovaná dále v diskusi – jinak zajisté vyzkoušená a velmi účinná). Myslím, že to lépe zvládne buď před touto fází nebo až po ní.
3. růst zoubků opravdu nemoc není, ale souhlasím s názorem Markéty. Dítě se mi osobně nechce s tímto problémem nechávat samotné. Fyzicky mu opravdu nemohu příliš pomoci, možná uleví trochu gelu proti bolesti, kousátko, zadudlání…Dítě té bolesti ale nerozumí a věřím, že přítomnost blízké osoby vnímá jako pozitivní, i když mu fyzicky nepomůže. Nemyslím tím přehnané litování ani rozptylování uprostřed noci nejrůznějšími šaškárnami, ale prostě jen být nablízku.

Jak je to u nás:
Synovi je skoro 18 měsíců, spí s námi v ložnici, má vlastní postýlku, v naší spí vyjímečně. Vlastní pokojík je otázkou času, prostory by byly, zatím nám to tak vyhovuje. Dosud se v noci budí na kojení – jednou, někdy dvakrát. Tak tomu je od počátku jeho života. Celkem vzato mi to spánek téměř nenarušuje. 1x za noc jsem se budila sama ještě v době, kdy jsme miminko neměli. Podotýkám, že pravidelně se budí pouze na kojení, po jeho skončení zpravidla spí dále, nevynucuje další pozornost nebo dokonce hraní si (to jsem nikdy zavádět nechtěla). Vyjímečně se budí i z jiných důvodů – právě v období prořezávání zubů (to poslední bylo ovšem masivní, 4 nové zuby během měsíce, průjem, horečky… uf.).
Jak usínal: do 3 měsíců rytmicky uhoupáván v náručí (celkem to pomáhalo při nadýmání), do 11 měsíců usnul už při večerním kojení a posléze byl bez probuzení přenesen do postýlky. Pak přestal u kojení usínat a celkem bez problémů přijal uložení po kojení s následným rituálkem: písnička, rozloučení a klid, vyčkala jsem, dokud neusne – respektoval, že je klid a za mé přítomnosti usnul. Večerní kojení jsme pak vypustili úplně. Poslední měsíc začíná usínat pravidelně sám (po písničce rozloučení a odchod).

No a závěrem: V článku bylo velmi pěkně uvedeno, jak mohou být určitá doporučení svazující a zneklidňující, pokud jsou prezentována jako jediná správná cesta. Myslím, že důležité je hlavně to, jestli maminka a tatínek cítí, že to, co dělají, je tak správně. Pokud o tom nejsou zcela přesvědčeni, je lepší od takové metody upustit, pravděpodobnost jejího neúspěchu je v takovém případě dost vysoká a to i proto, jak se v článku uvádí – miminka jsou výborným barometrem nálad nejbližších. Miminko tu naši nejistotu prostě vycítí.
Tak konec vykecávání, jsem zvědavá na další zkušenosti.