Přidat názor k článku Co dělat, když se dítě v noci budí

Teda, článek mi připadá trochu "spíchnutý horkou jehlou", možná se mýlím, ale zdá se mi jako naprosto amatérský počin. Chybí mi v něm například poznatky třeba právě dr. Prekopové o tom, že dítě do půl roku věku by nemělo strádat, mělo by mít základní "jistotu" svého okolního světa, jinak hrozí nedostatek důvěry ve svět a nejbližší lidi. Prekopová naznačuje, že rodiče kolikrát odpírají miminku do půlroku věku základní jistotu své přítomnosti v jeho "ložnici" a protože je miminko pochopitelně frustrované a pláče, tak ho pak pracně "chodí" uklidňovat... Tato nebezpečí autorka článku ani cípečkem nenaznačuje, vlastně "na odpovědnost rodiče" toleruje "učení spánku" regulovaným pláčem i před půl rokem věku dítěte.
Kromě toho celý článek vyznívá v tom duchu, že rodiče, kteří nechají vyplakat své miminko (aby se naučilo usínat samo), to sice jakoby dělají "pro dobro rodiny", ale vlastně hlavně kvůli sobě. A já se ptám - a co děti, které prostě jsou tak citlivé, že tato cesta není správná? Poznají to ti rodiče? Budu-li mluvit za sebe, tak já se kolikrát v povaze svého syna zcela neorientuju ani teď, kdy mu bude brzy osm let, natož když mu bylo šest měsíců!
Jasně, autorka ať nás klidně uklidňuje, že "růst zubů" není nemoc. Ale třeba zrovna moje neteř každý růst zoubku zoufale proplakala bolestí a prohorečkovala. Že by těžko snášela ještě nátlak tvrdého odloučení od rodičů, to je nasnadě.
Rovněž tak tvrzení, že "miminka, která stále ještě spí v ložnici rodičů, se po 6. měsíci budí a vyžadují pozornost rodičů častěji než ta, která spí ve svém vlastním pokoji" není vždy pravdivé - třeba náš syn se naučil prospat celou noc bez bůhvíjakého buzení, přitom spal s námi. Naopak, mnohem víc ho znepokojuje samota v jeho pokoji. Taky jsme absolvovali "pokus" nechat syna vybrečet - ale to nebyl PLÁČ, to bylo zoufalství. V těch očičkách bylo vyloženě VIDĚT tu obžalobu, ten strach, tu bezmoc. Nuže - přála bych si, aby syn nemusel podobnou bezmoc prožít ještě jednou. Prožil: když mu v nemocnici za plného vědomí a cítění stříhali uzdičku mezi dolním patrem a jazykem. Vrhli se na něj asi tři, násilím přikurtovali na jakousi židličku, nás "vyhodili" na chodbu... Ten zoufalý křik si pamatuji dodnes (je to 5 let). A zrovna nedávno mi docvaklo, že to MŮŽE být jeden z důvodů, proč je dnes syn tak ustrašený a nechce nikde zůstávat sám...
Mno. Pokud bych neměla skutečně ZÁVAŽNÉ důvody pro to nechat dítě vybrečet, tak bych se do toho opravdu nepouštěla...
M.