Ahoj MirkoE, je to jasný a až mě mráz obchází.
Ale přidám nedrastickou.Moje kamarádka má 2 syny, dneska veliký. První byl opičí mládě, počítám, že ho tak 3 roky nedala z ruky. Nešlo to jinak, byl nedonošenej, malinkej a bezvýhradně maminčin, když ho v roce a půl dala tátovi na procházku, řval tak dlouho máááámáááá, že nevydržela. Samozřejmě, že s ním spala. V pěti letech mu přibyl donošenej tlusťoučkej brácha. I řekla si "víckrát ne". Mimino bylo velmi záhy separováno do dětského pokoje, nevím jak dlouho se "uřvávalo", ale nemohla to být žádná divočina. Oba kluci jsou v pohodě, samostatný, schopný.
Akorát, že ten první má k matce nesmírně blízko i dneska a ona k němu. U toho druhého, ačkoliv tam není žádný zjevný problém, je to o poznání formálnější z obou stran. Kluka nevím, ale mámu to žere. Tuhle říkala, že kdyby to mohla vrátit, drapne ho a šup s ním do k sobě do postele.
Asi je to zjednodušený vidění, ale co my víme...
Předchozí