Přidat názor k článku Co dělat, když se dítě v noci budí

...opravdu nelze moc brát vážně. Já říkám jedno - jako mamka s nějakými zkušenostmi musím říct, že je třeba používat mozek. Ve všem co děláme - takže i ve výchově a vztahu k dítěti. Dost dobře si nedovadu představit ignorovat dětský pláč, ale taky bych dítěti nedělala, co mu na očích vidím /někdy stačí minutka, hezké slovíčko, pohlazení...a hned je líp/. DĚTI JSOU NĚKDY DOBŘÍ HERCI, JINDY JE OPRAVDU NĚCO TRÁPÍ - ALE NEMUSÍ TO BÝT PŘECE VŽDY JEN NEMOC, ČI NOČNÍ MŮRY. Někdy přece stačí neklid, splín, nuda...však to známe i my dospělí. Jak je nám, když nemůžeme zabrat? Co děláme? Já tedy čtu, kouknu na video, píšu reakce na Rodinu.cz :-) Ale co má dělat malé dítě, když nemůže spát? Jsme tu my rodiče a prostě s tím musíme něco udělat - nezdá se mi šťastné ignorovat. Něco se přece dělat musí.
Článek mně docela překvapil svou tvrdostí, zdá se mi, že jsou tam možná i rozumné věci /pominu-li mnohá, pro mě předpotopní trvrzení/ ale pokud by se dostal do rukou tápající maminy v nevhodnou chvíli mohl by způsobit i mnoho zla.
Já svoje děti spát nijak neučila - spaly většinou docela dobře /nebo že bych už zapomněla?/, měli v noci žízeň, byla jim zima, nebo naopak teplo, potřebovali upravit polštářek, posunout plyšáka, přebalit... Neříkám, že jsem střežila jejich klidný spánek každou minutku :-))) ale prostě mi dělalo dobře /a doufám, že jim taky/, když jsem byla s nimi, když se jim nedařilo klidně spát. Už tady ani nepíšu o tom, že utišit dítě je do jisté míry i moje ohleduplnost vůči starším dětem ,kteří chtějí spát, vůči manželovi, který vstává do práce...apod. Ale to už jsou podrobnosti.
Já bych to shrnula do jedné prosté věty - řídit se instinktem, přemýšlet a nenechat se ovlivňovat řečmi kolem /v tom jsou dobré tchýně, mamky - nech ho vyřvat, mává s vámi, nepodléhejte mu tak/
Hmmm - a ještě bych měla jednu kratičkou věc pro maminky, které by sepřeci jen chtěly řídit radami z článku: Nevyspání se s dítětem, zvláštní polospánkové noci...na to se zapomene, čas to "smete" - ale dobrý pocit z toho, že jsme se snažili pro dítě dělat, co bylo v našich silách zůstává v nás. Myslím, že se to vyplatí. Zní to jak fráze - jsem si toho vědoma...dokonce jako bychom se dětem obětovali...ale já to jako oběť nikdynecítila - prostě mě to bavilo i když samozřejmě kušné chvilky plné únavy byly - nejsme stroje na baterky.
Už slyším některé maminy co si po přečtení mého příspěvku řeknou - no jo - zase jedna chytrá, která má děti velké a ted se jí to říká :-))) Asi jo - já fakt ty polospánky mám už jen mlhavé, ale vážně mě to tak hřeje, že jsem je nenechala brečet, neodbyla je...jen pro svůj klid.
Dneska taky někdy probdím noc, když nemůžu spát obavami nad svými dospívajícími dětmi /naposledy silvstrovská noc, kdy syn slavil s kamarády/- je to jiné a neříkám, že těžší - zkrátka jiné. Proto si važme toho, co zrovna prožíváme a řiďme se instinktem - rozumem i citem :-) Držím všem palce.