Přidat názor k článku Co dělat, když se dítě v noci budí

If, psala jste, že se vám Bája budí za normálních okolností dvakrát za noc, no tak to je asi v jejím věku celkem obvyklé, a asi není důvod "učit ji spát". Já jsem článek a příspěvky maminek pochopila tak, že děti, které se spaní učily, se budily zhruba desetkrát a vícekrát za noc, a většinou jim bylo více než rok (spíš rok a půl). Možná máte to štěstí, že byste byla schopná normálně fungovat třeba řadu let s naprostou spánkovou deprivací (což určitě vystihuje situaci, kdy desetkrát za noc vstanete, nakojíte, pomazlíte), ale domnívám se, že reprezentujete výraznou menšinu. Já jsem časté vstávání dítěte nezažila s výjimkou nocí, kdy prckovi rostly zuby, nebo když byl nemocný, a musím říct, že po dvou třech takových nocích (a to jsem vstávala třeba jenom šestkrát) jsem byla velmi kaput, velmi rozmrzelá, a vůbec ne pohodová maminka. Nesouhlasím s tím, aby se půlroční miminko učilo regulovanému pláči, to mi opravdu přijde příliš brutální, ale proč by rok a půl staré dítě mělo rozhodovat o spánku celé rodiny taky nechápu. Tři moje kamarádky v tomto věku jejich dítěte zkonstatovalo, že už se jako maminky obětovaly dost, a že by nebylo od věci se trochu prospat (jak vy říkáte, vychrnět se do růžova)a nechaly děti v noci řvát. Ani od nich neodcházely, pěkně si ležely vedle postýlky, takže batole nemělo pocit, že je tam samo a opuštěné, jenom je prostě nechovaly, nekojily, nehoupaly, ani nic jiného. Noc je přece skutečně od toho, aby se spalo. Všechny děti začaly během tří nocí spát úplně normálně (a to se předtím budily tak desetkrát za noc).
Já nevím, kde přesně leží ta věková hranice, odkdy by dítě mělo trochu té "nepohody" pocítit (a teď nemluvím jenom o spánku, ale i o jiných projevech našich děťátek).Můj synek už je oproti vaší Báje veliký, v roce a půl mluvil v jednoduchých větách, takže myslím, že zhruba v tomhle věku jsme ho jaksi "začali nechávat v nepohodě" - prostě nepřistoupili jsme na všechno, co si umanul. K tomu vydírání pláčem - dítě si důvod, proč vydírat, najde velmi lehce - je to prostě cokoli, co nesmí, a co by chtělo. Zase by asi bylo vhodné najít nějakou věkovou hranici, do které to lze tolerovat, a kdy už ne. Kamarádka má úplně stejně starého chlapečka jako my, a ten je schopen si vyřvat úplně všechno. Jenže tomu už bych neříkala, že má v mamince oporu, ale že zachází s matkou i s otcem jako s kusem hadru.

Já s vámi souhlasím v tom, že malé miminko by se nemělo nechávat řvát. U většího dítěte to, že jej maminka nechce nechat týrat se pláčem a nepohodou může přejít do týrání rodičů. Nevím, jak se podle vás má sakra chovat matka, ale nevidím důvod, proč by se měla nechat od svého dítěte tyranizovat.