četla jsem jen ten příspěvek, kde píšeš, že Tvé dítě si zvyklo na spaní v noci samo po 3 dnech a celkem 80 minutách pláče. A že to je teď dobré. To je fajn, přeji Ti to. Uznáš ale, že to vždy nemusí tak být? Můj syn ještě jako kojenec vydržel doslova řvát v kuse 60 minut -teď i tenkrát jsem si říkala, jak hnusná matka jsem tenkrát byla. Ale manžel říkal, musíme vydržet, on se uřve a usne a zítra to bude lepší. Jenže nebylo. Jeho řev nabíral na síle a měnil se v zoufalé volání. Musela jsem se moc držet, abych pro něj nešla. Ani manžel to po chvíli nevydržel a řekl - dobře, vydržíme hodinu, snad se mu nic nestane a usne a když ne, vezmeme ho. Syn vydržel a já ho tedy vzala do náručí. Tu noc už neusnul. Při každém pohybu okamžitě otevřel oči a kontroloval, zda tam jsem. Až do rána povzlykával, i když jsem ho chovala.
Chci tím říci, že ne každé dítě je vhodné ke všemu. Co se osvědčilo Tobě, nemusí přece být absolutní pravidlo a ty matky, se kterými dítě spí, nejsou slabošské. Já tenkrát nebyla slabá, chovala jsem se vůči mému dítěti bezcitně. A jak se říká - kdybych byla bývala věděla, tak jsem to neudělala.
Předchozí