MirkoEyrová, věřím dětem, že se v noci bojí /některé/. Můj starší syn /taky 7 let/ se nebojí, ale někdy v noci ke mně hupsne do postele s tím, že u něj v pokoji někdo je a on se bojí. Nevyháním ho. Takže on spí podle nálady - někdy u sebe, někdy u nás v ložnici.
Mladší syn občas přijde za mnou do pracovny, že se bojí, že je v pokoji nějaký pán a vypadá jako bubák. Zajímavé je, že v ložnici, kam dopadá z venku světlo /se zataženými závěsy se bojí spát/, bubáka vidí a dobrovolně za mnou jde v naprostě tmě přes půl domu - sám.
Náš dům je starší a hlavně v noci jsou slyšet různé zvuky. A věřím, že když dítě nemůže usnout, tak ho ty zvuky mohou děsit. A pokud se uklidní v mé posteli v ložnici, tak ať si tam spí klidně pořád.
Syn mé sestry /5 let/ mi říkal, že se sám ve svém pokojíčku bojí. Prý hlavně v noci. To mi řekl, když jsme řešili, proč se v noci počůral. Prý se bojí jít na záchod, i když si rozsvítí. Ptala jsem se ho, proč nezavolá maminku nebo tatínka, nebo za nimi nejde. Řekl mi, že nesmí. Má sestra má ložnici na druhé straně svého domu, který je samé tmavé zákoutí a chodbička.
Její syn spí už od malička v pokoji sám, ale vím, že se bojí doteď a ještě si na to nezvykl. To taky není správné. Jak mi řekla - hlavně, že mám v ložnici klid a nikdo mi tam neleze /to myslela děti/.
Předchozí