Přidat názor k článku Patologický alfáč

Při prvním těhotenství jsem si to taky myslela, že budu sobec a zodpovědně půjdu na potrat a pak si vyrobím jiné zdravé mimi.
Poté, co jsem odnosila a porodila Anetku vím, že to vůbec ale vůbec není tak jednoduché. To mimi člověk vidí hýbat se, žít a dýchat a že mu tluče srdíčko na UTZ už někdy v tom 13 týdnu. Už to není nic abstraktního, ale můj vlastní potomek. Od cca 18 týdne ho už i fyzicky cítím. A téměř další měsíc s ním vpodstatě přes tyto pohyby už maminka komunikuje, vnímá ho, strachuje se, dkyž pohyby necítí, jeslti je všechno OK- ten človíček už tam prostě nějak reálně funguje. A pak bych se měla rozhodnout, jestli ho vlastně zabiju? Pro mne subjektivně v tomto případě už není rozdíl, jeslti ho jen cítím, jak se mi hýbe v břiše, k tomu, aby vznikl citový vztah mezi mnou a dítětem nepotřebuji ten fakt, že ho na porodním sále uvidím na vlastní oči a budu se ho moct dotknout. Někdo tady před nějakou dobou napsal, že když to dítě stiskne v náruči a uvidí ho, tak už by to rozhodnutí "ano, teď ho vezměte a zabijte ho, stejně bude postižené" nedokázal udělat. Pro mne subjektivně je teď momentálně celé moje tělo, moje břicho a děloha jedna velká náruč, která chrání a opatruje moje dítě, cítím ho přes pohyby a budu mít možnost ještě 2x ho uvidět na vlastní oči na UTZ. Bylo by to strašné, kdybych se dozvěděla, že budu mít postižené dítě, hrozně bych brečela, obviňovala se, já nevím co, ale už bych prostě nedokázala udělat to rozhodnutí "ano, teď ho vezměte a zabijte, stejně by bylo postižené" Prostě to nedokážu. I za tu cenu, kterou by to mělo. Je to jako bych rozhodovala o tom, jestli by mi měl nekdo zabít Anetku. Když si vzpomenu na to, jak mi rostla v břiše a jaká důvěrná blízkost to byla a na svojilásku, kteoru jsem k ní měla, i když ještě nebyla na světě- těžko se to vysvětluje.
Neodsuzuju maminky, které se rozhodnou pro potrat z těchto zdravotních důvodů. Vždycky to budou mít v sobě, že ony to byly, kdo rozhodl o bytí nebo nebytí vlastního živého dítěte a to v žádném případě není lehké. Pro mne by to bylo jedno z nejhroznějších a nejtěžších rozhodnutí v životě a nepřeju si to nikdy zažít.
Odsuzuju jen ty mámy, pro které je potrat formou antikoncepce a vůbec si toho, že mohly někdy otěhotnět, neváží. Co by za to jiné mámy daly.