Přidat názor k článku Handicapované děti v americké škole

Milá Miško, přesně jsi vystihla problém, který se snažíme řešit. Že totiž lidé nevědí. A tu nevědomost, za níž nemohou, překrývají přehlížením,rozpaky, smíchem z rozpaků nebo překotnou pomocí, která může opravdu urazit, i když je míněna dobře.
Naši kamarádi čtvrťáci jsou ve výhodě, jdou do akce programově, očekávají setkání a s ním spojené možné situace. A pomáháme jim my. Takže oni už vědí, jak na to a když byli v divadle společně se všemi dětmi z naší školy, troufli si komunikovat i s pro ně cizími postiženými dětmi.
Našich návštěv v ZŠ bylo už tolik, že si na přítomnost dětí s odlišnými projevy zvykli i ostatní vyučující a děti. Tato cesta kolektivního seznamování je asi nejsnažší.
Ale děje se i to, že dívka na vozíku si oblíbila mého syna a ten ji pozval na turnaj, kde hrál s týmem 10-13tiletých kluků. Typická rizikovka. Nechala jsem to na něm a on je před zápasem upozornil. Normálně, lehce autoritativně a rovnou řekl, že kdo se bude hloupě smát, je... Ta dívka je moc prima, takže pak si s ní někteří kluci povídali a poprosili, mohou-li si zkusit řídit vozík. Kdo se jí zamlouval, tomu to dovolila.
Takže asi nejlepší je lehce přistrčit děti ke kamarádství. Na rovinu se domluvit s rodiči, že je to prospěšné pro obě strany a pak už si děti snad poradí.
Jinak existují dramatické kroužky společné pro zdravé a postižené, kurzů znakového jazyka je také dost.
Zdravím a těším se na zprávy. Renata.