O Johančině třídě, o integraci a o tom, co dělá ve škole socialní pracovník.
Druhym rokem zijeme v Texasu, Johance je pet, ale se vsim vsudy je na tom jako rocni batole, a presto chodi, resp. jezdi, kazdy den do skoly a po skole take do druziny a ma kamarady mezi triletymi a ctyrletymi detmi, ktere si ani jeste dost dobre neuvedomuji, ze je "jina".
Kdyz jsme se pred dvema lety pristehovali, patrali jsme nejprve po materskych skolach, ktere by akceptovaly take postizene deti, brzy nam ale byla doporucena verejna zakladni skola v nasem skonim obvode. Nechapala jsem proc, ale jakmile se jednou nase telefonni cislo dostalo do kancelare jedne ze skol, uz bylo o vse temer postarano: byli jsme totiz zaplaveni telefonaty a nakonec se chte nechte dostavili na informacni schuzku i s Johankou, kde jsme se dovedeli, ze muze zacit se skolni dochazkou uz ve trech letech! K tomu jsme byli samozrejme zdrzenlivi, vzdyt musi jeste v poledne spinkat, chodit neumi a musi ji take nekdo nakrmit a prebalit a hlavne potrebuje cviceni a individualni peci! A byli jsme prekvapeni! To vse pry nabizi mistni zakladni skola ve specialnich tridach, ktere pripravuji deti ve veku od tri do peti let na skolni dochazku. Takove deti, ktere by mohly mit uz v prvni tride problemy. Takze Johancicni spoluzaci jsou hyperaktivni Mike, chytra Alexis, ktera kvuli komplikovanemu rozstepu spatne vyslovuje, Andrea a Michael, kteri nedokazi udrzet pozornost a maji potize s reci. Je jich skutecne ve tride jenom pet a nemaji jen jednu pani ucitelku, ale hned dve.
Krome toho dochazi do tridy specialiste podle potreb jednotlivych deti a pracuji s nimi individualne, v Johancine pripade jsou to dve fysioterapeutky, ucitelka reci a specialistka pro mimorecovou komunikaci. Jednou za ctrnact dni jezdi asistentka s Johankou na hydroterapii do kryteho bazenu.
Z toho vseho jsme byli samozrejme nadseni, navic kdyz ke statni skole patri i skolni autobus, ktery deti vozi kazdy den tam i zpet, ale prese vsechno jsme meli obavy. Johanka mela byt do tridy integrovana, samozrejme se jeji schopnosti ani zdaleka neblizi dovednostem jejich spoluzaku. Pro zacatek jsme ji tedy prihlasili jen na zkousku. Kazdy den nosila ze skoly podrobnou zpravu o tom, jak se ji darilo, co delala, jak papala, jestli neplakala a co se chysta na druhy den. Po prvnich nekolika tydnech jsme byli pozvani na rodicovskou schuzku. Jenom pro nas. Sesli jsme se spolecne nejen s obema ucitelkami, ale i s terapeutkami a ucitelkou reci, poradkyni a dokonce i pani reditelkou. To bylo prekvapeni! Kazdy z nich precetl podrobnou zpravu o tom, co Johanka ve skole delala a co by se mohla za ten rok naucit, co asi tak je v jejich silach. Ackoli byli vsichni nesmirne profesionalni a jejich zpravy velice podrobne, nikdo nezapomel Johanku chvalit, ze pry si vede skvele, jak ji maji radi, ze se poarad smeje a neplace skoro nikdy, a ze to urcite zvladne. Ja vim, ze si reknete, ze to treba ani nemysli vazne, ale opravdu mi to udelalo radost. Na zaver bylo tedy rozhodnuto, ze Johanka bude integrovana i dalsi mesic a pak se opet vsichni sejdeme. Samozrejme, ze jsme se mohli k cemukoli vyjadrit a cokoli navrhnout. Pak nam jeste pani reditelka, verte nebo ne, podekovala! Za duveru a za to, ze jsme se rozhodli prihlasit nase dite prave do jejich skoly. A to uz jsem jasne videla i ja, ze to bylo spravne rozhodnuti.
Nicmene pravidelne schuzky jenom pro nas pokracovaly nadale, pokazde se znovu vyhodnotilo, co Johanka dela, co je prinosem a co by se melo zmenit. Nyni uz ma za sebou dva roky a jsme vsichni spokojeni. Zacala na choditku delat krucky, zlepsila se v soustredeni a v orientaci. Vyhledava spolecnost deti, snazi se jich dotykat a po svem s nimi komunikovat.
Dalsim milym prekvapenim byl skolni socialni pracovnik, pan Gozales, se kterym jsme meli informacni schuzku hned prvni mesic skoly. Ani jsme o ni nezadali, vyhledal nas sam, a kdyz se nam to nehodilo ten den ani dalsi, zavolal pristi tyden zase, az jsme se doslova nechali premluvit a prisli si poslechnout, co nam povi. A to bylo dobre! Vybavil nas neprebernym a naprosto vycerpavajicim mnozstvim informaci o vsem moznem, tucnymi deskami, kde to bylo navic cerne na bilem shrnuto a hlavne pocitem, ze kdyz si nebudeme s cimkoli vedet rady, tak on ano. A ze bude mit vzdy dost casu s nami cokoli resit. Neplati pojistovna osetreni, ktere by mela a nevite, jak na to? Zajima vas, jake prispevky muzete dostat, kdy a kde jsou detske tabory, kluby maminek nebo weekendove hlidani postizenych deti? Se vsim se obracejte na mne!
Rovnez nam podrobne vysvetlil, jakym zpusobem je ve Spojenych statech organisovano vzdelavani handicapovanych deti: kazdy skolni obvod poskytuje specialni vzdelavani postizenym detem od tri az do jednadvaceti let a dopravu do prislusne skolni budovy. To, zda dite bude integrovano vcetne terapeuticke pece navic a nebo navstevovat skolu ci tridu specialisovanou pro jeho uroven, je vec individualni. Kazdy skolni obvod, school district, spravuje ucebni obory pro hendicapovene dospivajici a tridy nebo cele skoly pouze pro tezce fysicky postizene deti. Prakticky to znamena, ze rodicum jako nam odpada ta starost, co si pocit, az jednou jejich dite nebude stacit ani na zvlastni skolu nebo co s detmi, ktere se opravdu nemohou temer hybat ani sedet a potrebuji neustalou asistenci. Tento system je neposila do ustavu nekam daleko od byliste rodicu, ale umozni jim navstevovat skolu s adekvatnim programem primo v miste bydliste vcetne dopravy skolnim autobusem. A to vse az do jednadvaceti let.
School district ale neposkytuje jen skolni program nybrz i radu mimoskolnich aktivit pro handicapovane deti a jejich rodiny. Jsou tu kluby maminek, specialisovana knihovna, pravidelne prednasky, behem kterych je zajistene hlidani, aby se mohli ucastnit oba rodice. Ta pristi je o bezbarierovych upravach v byte. A samozrejme letni tabory, vylety, hlidani o weekendech; za to se uz ovsem musi neco platit, pokud je ale nekdo opravdu bez prostredku, socialni pracovnik poradi, vyplni ten spravny dotaznik a hlidani postizeneho ditete cely weekend kvalifikovanym personalem v krasne vile v centru mesta muze byt i docela zdarma!
Rika se, ze vsechno zalezi na lidech a mam vzdycky radost, kdyz nas pri navsteve skoly docela neznami lide s nadsenim vitaji, Johanku chvali a vypravi o ni. Rikam si, byla to snad pani sekretarka nebo nekdo, kdo pracuje ve skolni jidelne nebo snad pani ucitelka z vedlejsi tridy? Vetsinou nemam ani poneti, ale uz me to neprekvapuje a vzdycky me to potesi. Pravda ale take je, ze Johanciny ucitelky, terapeutky i pan Gonzales maji na starosti jen tolik deti, kolik zvladaji bez stresu a spechu a kdyz se s nimi sejdeme, mohou nam venovat tolik casu, kolik jen potrebujeme.
To, co jsme v San Antoniu zatim poznali, je myslim integrace v tom nejsirsim smyslu, totiz na urovni cele spolecnosti. Detem je umozneno vyrustat v jejich rodinach, dospivajicim jsou nabidnuty adkvatni ucebni obory v miste jejich bydliste, bezbarierove pristupy, parkoviste pro vozickare a vytahy najdete temer vsude. Bariery jsou vyjimkou. V nasi oblibene restauraci na severu San Antonia pracuji handicapovani lide, odnaseji pouzite talire ze stolu a prostiraji pro dalsi navstevniky. Jsou mozna pomalejsi a mene obratni, ale muj muz rika, ze se mu zije tak nejak lehceji, kdyz je kolem seme vidi. Myslim si, ze je to tim, ze clovek pak vice vnima, ze zivot stoji za to. Za tu namahu, soustredeni, neuspechy a opravdove nadseni i pri necem tak docela obycejnem, jako je prostirani stolu.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.