Možnosti v Česku

Nejprve se omlouvám, že na článek reaguji později, ale nějak mi unikl, v té době jsme byli se synkem v léčebně. Ano, jsem ta Jitka s 2,5 letým Vítkem, který má těžší postižení ve smyslu DMO.
Popis Johančiny školy mě nadchl. Je to přesně to, co bych chtěla docílit tady v Česku pro Vítka. Speciální třídu vedle běžné výuky. Tady se integrace pojímá jako zařazení handicapovaného dítěte do běžné třídy. I to jde, v některých případech. Ale školy k tomu, z pochopitelných důvodů nejsou moc ochotné. Učitelé namají aprobaci speciálního pedagoga, škola nemá psychologa, natož asistenta nebo rehabilitačního pracovníka. A nemá je pro náš školní systém - nejsou podmínky, nejsou peníze. A přece jsou první vlaštovky - jsou tu speciální mateřské školky i speciální třídy při běžných ZŠ. Mají snížený počet dětí ve třídě (12), mají dostupnou lepší péči (dochází rehabilitační pracovník, logoped, alergolog, neurolog, atd.), mají větší počet vychovatelů. Ale také mají podmínky, za kterých děti přijímají. Takže se nezřídka stává, že v těchto třídách jsou prakticky zdravé děti (z mého hlediska) - trpí ekzémem, jsou to alergici, nebo mají drobnější logopedickou vadu. Např. u nás v Kladně je vynikající speciální školka - svým vybavením i personálním obsazením - ale je umístěna v 1.patře budovy a odtud plynou požadavky na fyzickou vyspělost dítěte - musí být chodící, dalšími požadavky jsou sebeobslužnost při jídle, bezchybné hygienické návyky (bez plen), atd. Na základních školách vyvstávají problémy bezbariérovosti - při stavbě se s tím samozřejmě nepočítalo a dnes na přestavbu nejsou peníze. Speciální lavici si škola nemůže dovolit - navíc ji není možno s dítětem stále stěhovat ze třídy do třídy, jídelny bývají daleko od škol a opět nejsou bezbariérové. A tak pro handicapované děti ve většině případů zbývá využít opravdu speciální školy - které mají dobrou péči, dostatek personálu, nezřídka jsou internátní, ale hlavně u nich nejde o integraci v pravém slova smyslu. A to se nezmiňuji o problémech při integraci. Naše společnost neumí žít s handicapovanými, co víc, valná většina rodičů odmítá, aby jejich zdravé dítě chodilo do třídy s handicapovaným. Je mi z toho smutno a moje obavy, jak se bude Vítek jednou vzdělávat a žít, rostou. Ráda bych, aby již od mala žil ve společnosti takové, jaká je, zdravých i handicapovaných. A udělám pro to, co jen bude v mých silách.