Přidat názor k článku Kojení – dovednost, kterou ovládla většina matek všech dob a kultur, tak proč ne já?

No, tak to jsem ráda, že máte taky někdo zkušenost s nekojením. Úplně se mi vlily slzy do očí, když mi Vaše zkušenost připoměla moje nervy s kojením. Do porodnice jsem po zkušenostech od mé kamarádky přišla v klidu, že kojení není vše. Prvním zklamáním a mojí "prohrou" bylo, že se mi Kačenka narodila císařským řezem, sice jsem to dopředu věděla (byla otočená nožičkama), ale až v tu chvíli co jsem se probudila z narkózy jsem si uvědomila, že jsem jako matka "zklamala". Pak přišlo kojení! Jakmile se Kačka dotkla mé bradavky, tak jsem z ní měla kámen a samozřejmě nic. Kačka řvala hlady tak, že jsem začala brečet taky a bylo po všem. SEstry říkaly, že se jim ještě nestalo, aby někdo nekojil, no to mi přidaly. Probrečela jsem celou porodnici (cca 9 dní). Všechny mamči na pokoji kojily s přehledem, dětičky krásně přibývaly a spinkaly, jen my jsme nepřibývaly a nespinkaly. Připadala jsem si jako krkavčí matka a úplně neschopná. Porodit jsem ji neuměla a nakojit taky ne. Byla jsem zralá na psychiatra. Odsávačku jsem nenáviděla, protože jsem si připadala opravdu jako ta dojná kráva. Odsála jsem ale stejně max 10ml. Kačence dali UM a pár kapek mého, ale do papírů mě zapsali jako kojící s příkrmem. To pak ty statistiky vypadají a další nové maminky akorát zblbnou, a pak mají zbytečné nervy. Doma jsem si tu bradavku skoro utrhla a když se objevila krev, tak jsem se na to vykašlala úplně. Od té doby jsem byla víc v pohodě, ale stejně občas mám pocit, že jsem zklamala celý svět. A úplně se děsím eventuálního dalšího kojení.